Opravdu, ale opravdu nemusím Nohavicu, a od jisté doby už vůbec ne, je to takový stádní vyvolávač, a burcovač a zarputilec, což není zrovna pro mě, ale to neznamená, že řeknu, že nic neznamenal… Pro jistou čásť populace znamenal dokonce mnoho, některým byl vzorem a některým dal i smysl jejich pidinožení se, a myslím, že i tím svým udavačstvím se tak nějak „výchovně“ podílí na spoustě českých jedinců.

Jaroušek Hutka je jiná káva, je to renesanční člověk, sluníčko, světýlko na konci tunelu, a pro mě opravdu symbol svobody, symbol orla kroužícího vysoko nad námi, symbol lidství a takového líbezného češství – ne čecháčství jako Nohavica, ale češství.

Nicméně, každý národ potřebuje jak trubače Nohavici, tak vzory člověčenství Hutky… jinak už totiž přestane být národem, to věděl i ten bolševik, a proto vyvinul tak enormní snahu podrobit si tyto přirozené národní autority – jeden selhal, druhý odolal, jeden zůstal, spolupracoval a požíval za to výhody, druhý byl vyobcován, pomluven a rádoby uvržen v zapomnění… Ten první se dodnes vyhřívá na podstavci v čele vymírajícího máslového stáda, ten druhý se jako Fénix z popela znovu rodí, rodí se pro novou generaci, rodí se pro naší budoucnost, rodí se pro nové (ach, jak komunisty zprofanované úsloví – co ale nezprofanovali, že?) zítřky národa českého.

Nevím kdo jste Vy, pane – Vy, co jste tu tak necitlivě a z patra bohorovného nadčlověka hodil tyto dva pány do jedného pytle, ten zavázal hodil do řeky a sedě na břehu vybíráte do klobouku desátky, ale vím zcela jistě kdo nejste: Nejste člověk, se kterým bych se chtěla přátelit.