Vzhledem k tomu, že se na adresu prezidenta V. Klause začaly množit kritické příspěvky v souvislosti s jeho prohlášením, že 13 profesorů, které měsíčně jmenuje, je příliš, rozhodl jsem se rovněž reagovat a přispět do diskuze, ovšem tentokrát v pozitivním duchu. Jsem přesvědčen, že v této věci má pan prezident pravdu, i když z jeho úst to možná nezní přesvědčivě a mnoho kritiků může snadno poukázat na jeho vlastní akcentovanou profesuru. Odhlédněme však nyní od toho, kdo to řekl, a pokusme se zamyslet nad obsahem.

Myslím si, že každý, kdo v České republice žil alespoň posledních 10-15 let, nemůže nevidět, jak české vysoké školství prochází neuvěřitelně velkou vlnou inflace. Branami univerzit procházejí tisíce studentů i absolventů, často pochybné úrovně, často lidé, kteří by ještě před 20 lety mohli získat maximálně výuční list nebo maturitu. S odvoláním na lékařské potvrzení dyslexie a jiné vývojové poruchy procházejí bez větších problémů dokonce lidé s příslušným stupněm mentální retardace. Akademické tituly se nabízejí k dispozici v širokém spektru veřejných i soukromých škol a na některých typech fakult (zejména humanitních) titul získá prakticky každý, kdo nastoupí. Běžné pregraduální studium již v mnoha případech není zárukou ani minimální kvalifikace v daném oboru.

V této atmosféře se přirozeně posouvají všechny kvalifikační příčky a bez výrazné reformy zvnějšku přichází operativní, spontánní chování lidí. Akademičtí pracovníci pociťují silnou konkurenci, neboť lidí s podobným stupněm vzdělání se nabízí dost a cítí se nezřídka profesně ohroženi. Jsou pod permanentním tlakem zvyšovat si kvalifikaci, aby mohli setrvat alespoň na místě, na kterém již jsou. Z tohoto důvodu si doplňují postgraduální absolutoria, docentury a - není to již výjimkou - i profesury.

Funkčnost vysokého školství se také velmi proměnila a je třeba na to brát zřetel. Vzhledem k tomu, že začaly být prioritní především formální nároky, mohou si doplňovat i relativně vysoká vzdělání lidé, kteří jsou poctiví a svědomití k těmto formálním nárokům, a svým způsobem tak mají i větší dispozice dostat se dále, než skutečně erudovaní a pracovně vytížení odborníci. Vzniká pak již často kontradiktorický stav mezi formální a obsahovou kvalifikační výbavou daného jedince ve společnosti. Přiznejme bez pokrytectví, že systém je nastaven zejména pro “poslušné” a “přízemní” intelektuály, kteří řádně plní formální úkoly, ovšem oboru nic nepřinesou a vzhledem k jejich intelektuálním možnostem ani principiálně nic přinést nemohou.