V roce 1989 jsem oslavila magickou čtyřicítku. V tom roce můj manžel Jan Špáta natáčel film Největší přání o životním pocitu tehdejší mladé generace. Poslední záběry filmu byly natočeny 17. listopadu na Národní třídě. Když jsme se vymanili z původně úchvatné, posléze dramatické atmosféry bití a míjeli hospodu U Medvídků, nechápala jsem, že v pivnici běží život dál, jako by se pár desítek metrů opodál nepsala historie. Až později mi obraz hlučných žlutých oken osvětlil lidskou povahu. Jedni se nechají bít pro ideály, druzí pijí pivo…

Největším přáním tehdejší elity mladých lidí byla touha po svobodě a demokracii. Touha se naplnila. Mé největší přání, aby šel bolševik do prdele, se také vyplnilo. Pár let po revoluci jsme byli okouzlení a šťastní a nevěnovali jsme dostatečnou pozornost tomu, že bolševik kráčející do prdele vešel ve Sněmovní do jednoho hlavního palácového vchodu.

Na počátku nového tisíciletí jsem začala natáčet dokumentární cyklus Ztracená duše národa o lidech, kteří se postavili zločineckému komunistickému režimu. Ztratili svobodu, své ženy, muže, děti, svůj občanský život a byli vězněni, mučeni a ponižováni v komunistických lágrech. Mých šestnáct filmových hrdinů, patřících do skutečné elity národa, bylo zlomkem z obětí nelidského režimu.

Před dvěma lety jsem se k tématu zločinů komunismu vrátila filmem Bez trestu, bez pokání. Vězni padesátých let, jimž ani nebyl oficiálně přiznán statut třetího odboje, ačkoliv se postavili režimu hrůznějšímu, než byl nacismus, se vyjadřovali k pojmu tlustá čára, který byl v naší společnosti nastolen ve smířlivé a radostné porevoluční atmosféře. Dnes už vím, že radost a smířlivost nebyly skutečným důvodem k eufemismu tlustá čára.