Person Pitch působí podivným dojmem, že je to stará kazeta přehrávající se na tátově hifi věži někde ve vedlejší místnosti. Netýká se vás, tak děláte, že něco děláte. Neruší vás, tak si začnete po zdánlivě stále se opakující smyčce neuvědoměle podupávat patou. Potom se ve vás ale něco hne, přibelháte se ke zdi a s hrnkem přitisknutým k uchu začnete naslouchat. Připadáte si trapně, ale setrváváte.
A víte, že se mi Noah Lennox jako vedoucí hlas kostelního sboru docela zamlouvá? Neobratná melodie úvodní skladby dá, díky sborovému tlesknutí a zpěvu striktně dodržujícím doby, připomenout hodiny hudebky na devítiletce a rozporuplné pokusy o vícehlasý zpěv (komu by se taky chtělo do skladby hučet v pravidelných intervalech, místo aby zpíval hlavní linku?). Zapomeňte na to. Budiž na tom krásné, že Comfy in Nautica je nejposlouchanější skladbou na albu, teda aspoň last.fm to tvrdí. Logicky: pro někoho, kdo právě z rychlíku zkouknul vysoké hodnocení na Pitchforku aniž by četl recenzi a čeká něco ve stylu Lennoxových domovských Animal Collective, bude povětšinou zklamán a po první skladbě se ho zhostí divné nutkání se zamyslet nad svou ovlivnitelností. Tedy napoprvé. Ale čím hlouběji se prokousáváte do vnitřku této podivnosti a čím déle vás album bude provázet, tím více si začnete sugerovat, že tam všechny ty ruchy, dunivé primitivní bicí sem tam s tamburínou, jedním, dvěma akordy na kytaru, prostě sedí a všechno je zcela v pořádku. Ano, i u Take Pills, v jejíž první části se může zdát, že jedna doba přebývá, si snadno spočítáte, že je to čistokrevný čtyřtakt. A než se opotřebuje jedna melodie, raději plynule přejde v jinou. Sem tam se Noahův hlas rozdělí a vokály se vzájemně parádně doplňují, jindy se zase zdvojí, takže to zní, jakoby zpěvákovi sekundovali další dva harlemští sboristé.
