Vítr co si pohrává s prachem..co list otočí když není čemu se divit venku...srdce co hlasitě začne bušit když zaskřípějí dveře...které byli otevřeny...pak jen tiše žašeptají že život je dlouhý a ony nejsou naolejované....(pouze tehdy jsem si uvědomila jak může být ticho překrásné...)..témužto světu jsem se odepřela a zavřela se do velké krabice od auta...život tam je jen dvěmi či třemi paprsky světla prosvícen..a to že život tam nikdy nezhasne je jen legendou pro kočky.. nadarmo nevšední.. to mi láme moji vizi...ve které mám mnoho vzpomínek vetřené...(zvuk mého hlasu klidní a tiché škrábání pera..které je namáčeno do inkoustu je slyšet jen tehdy kdy vše utichne do zapomění..)....Papír co jsem nechala sirkou ohořeti...a pak jsem jej popsala slovy tak nevýslovné pocty ku důmyslné dravosti mých myšlenek...( Pak tehdy je vidět co život dokáže a co opravdu znamená v duši mé..)....ale to je jedině když mi někdo zakouří před očima...a svět se ztmavý do mé samoty...paj jen jako na novou stránku nadepíšu slovy...co napadají mne po celý den...někdy to je vlastně i zkouška odvahy..jestli to bude číst jeden nebo milión lidí...je to jen na člověku jak se ke krabici od auta postavý a zařve s plných plic tohle je jen život..a s pláčem klekne na kolena...je to jen život pošeptá si..jen život..ozve se ještě jednou v ozvěně skal..křikloun si samodřejmě lehne na krabici s otevženýma očima pohlédne...na nebe a z pola si zakryje obličej...vím zní to jako kdybych tu psala blohost co....ale je to tak a protože člověk je milá bytost vždy sám...tak je samota s papírem a tužkou nejlepší..