Jeden z nejfrekventovanějších argumentů, který se pronáší spíše jako omluva nad nesmyslným, nekorektním, morálně vadným či spekulativním chováním, je, že se tak děje podle zákona, resp. že takto to zákon umožňuje. Všichni v tu chvíli cítíme větší či menší rozpor mezi intuitivní představou o stavu věci a zákonnou úpravou, ovšem navyklí demokratickému principu většinou zákon respektujeme a hlouběji nenamítáme. Kam až takový respekt může zajít a má být skutečně tento demokratický princip povýšen nad morální cítění lidí ve společnosti?

Kristus učil jednu překrásnou věc: Člověk tu není pro zákon, ale zákon pro člověka. Farizejské uctívání zákonů se tak stalo vzorem upjatosti, nepružnosti a zkostnatělnosti. Přesto se mi zdá, že po dvou tisíci letech jsme v demokratické moderní společnosti spíše nakloněni fázi, že člověk je tu pro zákon - a vůbec tendenčně k farizejskému způsobu myšlení. Zákony se staly natolik silnou autoritou, že jsou nakonec přijatelné třeba i navzdory absurdnímu obsahu.

Zákon však není žádnou svatou autoritou: je to lidský produkt a jako takový může být upraven, rozšířen nebo zrušen. Je to artikulace určité vůle několika lidí (občas i jen jednoho). Dá se říci, že zákony jsou pouze provizorní, časem se mění a nemá smysl jim podléhat jako nějaké modle. Naopak, existuje-li nedůvěra ve smysluplnost zákona, existuje tím implicitně nedůvěra především vůči zákonodárci. Zákonodárci mohou být všelijak labilní - a hlavně zákonodárcem může být ve svobodné, demokratické zemi (s drobnými, převážně věkovými omezeními) každý z nás (občan má kromě aktivního volebního práva - tj. volit - i pasivní volební právo - tj. být volen). Zákon je přirozeně mocenským nástrojem státu, není ale jako takový nedotknutelný.

Myslím si, že kdybychom přistoupili na argument, co všechno zákon umožňuje, a proto je to dobré, resp. alespoň akceptovatelné, veškerá kritika a polemika, kterou pak v zájmu ochrany demokracie a jiných ideálů vedeme, by se mohla snadno zúžit na výklad platného práva - což by nebylo ani demokratické, ani dostatečně důsledné. (Např. soudní soustava má být tzv. “výkonem spravedlnosti” - což je evidentně ve sporu, pokud je zákon nespravedlivý. Spravedlnost zde musí být rozhodujícím arbitrem.)