Konstatování, že postupný úpadek architektury užitných budov stavěných od poloviny devadesátých let je vlastně zrcadlem naší společnosti však není uspokojující. Prosklená a mnohdy do bizarních tvarů zlámaná průčelí budov na pražském Pankráci jasně ukazují, že při jejich návrhu nešlo ani tak o maximální účelnost pro budoucí uživatele, ale o snahu odlišit se a dát na odiv finanční možnosti zadavatele. Jak se pracuje v budově, ve které je problém najít pravý úhel a jejíž podzemní garáže jsou navrženy tak, že jsou průjezdy zatáček na cestě mezipatry pro majitele aut delších Fábie, adrenalinovým sportem, netřeba rozvádět. Jedno je však jisté. Ve srovnání s mnohými prvorepublikovými realizacemi je jejich užitná hodnota velmi nízká.
Vezmeme-li do ruky některou z publikací věnujících se meziválečné architektuře nebo si stejné stavby prohlédneme na internetu (např. www.archiweb.cz), je kontrast mezi tehdejší a dnešním poměrem užitku ku efektu do očí bijící. Jakoby by byla veškerá kreativita spotřebovaná na fasády budov a interiéry byly vlastně jen doplňkem. Uniformní podlaží, jejichž variabilita je dána počtem toalet a šikovností party sádrokartonářů, recepce u které se již dopředu počítá s „originálními“ doplňky Ikea, to jsou jen některé s charakteristik dnešních kancelářských budov. Srovnání je o to smutnější, že již v roce 1930 Fuchs a další navrhovali stavby s posuvnými příčkami, skládacími okny a sály s variabilním počtem sedadel a různými možnostmi konfigurace. Pro příklady není třeba chodit daleko, stačí si jen vzpomenout na budovy jako je Škola pro ženská povolání Vesna v Brně nebo pardubický Grandhotel.
Rozestavěné železobetonové skelety opuštěných staveb, které svoji šedivostí a rozeklaností připomínají zkažené zuby v řadách lesklých budov kancelářských komplexů však naznačují, že hospodářská krize může mít i pozitivní efekt. Výstavbu budov bez koncepce a hlubšího smyslu již dnes, a doufejme, že ani v budoucnu, nechce nikdo financovat. Jednoúčelové budovy, bez větších možností přizpůsobení potřebám jejich aktuálních nájemců, projektované jakoby přes kopírák, se budovaly rychle a stejně tak rychle se díky nenasytné poptávce prodávaly. Dnešní situace je však právě opačná, trh s užitnými budovami zamrzl. Nájemci si své nové kanceláře pečlivě vybírají a nemají důvod stěhovat se ze starší sádrokartonové krabice do nové. Hledají prostory, kterým se nebudou muset přizpůsobovat, ale které se naopak přizpůsobí jim a jejich měnícím se potřebám.
Developerské společnosti i architekti si budou muset zvyknout na to, že požadavky jejich klientů na užitkové budovy jsou stejné jako na bytové a rodinné domy. Inteligentní a flexibilní budovy tak již nebudou pouze doménou rezidentní výstavby a stanou se standardem i v oblasti užitných budov. Hospodářská krize nám tak snad opět přinese budovy navržené tak, aby byly na prvním místě potřeby jejich obyvatel a ne ego stavitelů a architektů toužící po obdivu.
