Cesta do ČínyŽijeme v moderní společnosti s vypracovaným systémem demokracie, zakládající si na dodržování lidských práv, která mimo jiné dbá i nato, aby byla prosazována rovnoprávnost mezi různými jednotkami a skupinami lidstva. Takže tu máme rovnoprávnost mezi mužem a ženou, mezi etniky a národy, mezi státními celky, ale i mezi různě sexuálně orientovanými osobami a podobně. A co rovnoprávnost mezi obézními a neobézními?, napadá mě. Vždyť my obézní se setkáváme s úsměšky druhé skupiny, s nezájmem krásných žen, s varovně zdviženým prstem lékařů, s nevšímavostí ze strany módních návrhářů a dalšími ústrky, nemluvě např. o snahách leteckých přepravců zavádět vyšší cenu letenek pro obézní. I to se mně honí hlavou, když jednoho dne při zahraniční služební cestě sedím v letadle, ploužím se nad Sibiří a směřuji do Pekingu, do země, kde žije pětina lidstva. Všichni tam jsou stejně tmavovlasí, černoocí, šikmoocí, jeden k nerozeznání od druhého, bez pestrosti barvy vlasů, očí, objemu pasu, asi i bez pivních břich mohutně vystrčených kupředu. Po přistání v Pekingu se mi potvrzuje to, že Číňanů v Číně je skutečně mnoho. Letištěm se k východu posunuji jako kdysi po Václavském náměstí při prvomájovém průvodu. Také marně mezi Číňany hledám konkurenta mému pivnímu břichu a na první pohled se zdá, že jsou opravdu skoro všichni stejní. Postupně během pobytu se přesvědčuji, že v tomto ohledu jsem se při dřívějších úvahách netrefil a že Číňané jsou jeden od druhého stejně dobře k rozeznání jako my, takže když jeden den s některým z nich při služebním jednání hovořím, druhý den ho ihned mezi stovkou jiných poznám a s naprostou jistotou kráčím k němu. A jedno milé překvapení: Mladé Číňanky jsou krásná děvčata, překrásná. To jsem předtím netušil. Začínám se mezi Číňany cítit dobře. Ale pak přichází jedno nemilé překvapení. Stává se někdy, většinou při vstupu do nějakého obchodu, že na mě mávají prodavačky, sice ne tedy zrovna ty překrásné mladé, ale spíše ženy středních let, smějí se na mě a plácají se do břicha na znamení, že dobře vidí mé mohutné pivní břicho. Když se to opakuje, začínám být zdrcen. Posmívají se mně. S takovou neomaleností se doma nesetkávám. Kdo by to čekal od starého kulturního národa, který se utvářel prakticky téměř současně s prvními civilizacemi v Mezopotámii, na Krétě, v Egyptě a v Indii. Svěřuji se svým trápením svému kolegovi, který v Číně pobývá služebně delší dobu, ale ten mě uklidňuje: Omyl. Neposmívají se ti, ale naopak ti dávají najevo svou úctu. Říkám: Co je to za nesmysl? On na to: Žádný nesmysl, ale přetrvávající tradice. Číňan podvědomě považuje tlustého muže za bohatého a váženého. Znáš přece sošky Budhy. Kam se hrabe to tvé bříško na jeho. To mě zviklalo: Jen jestli ti můžu věřit. Ale během dalšího pobytu jsem na pozornost, kterou můj objem pasu občas budil, začal nahlížet jinak. A dokonce jsem z ní začal mít užitek. Když jsem se procházel po tržišti, prodavači se přestávali věnovat jiným kolemjdoucím a jeden přes druhého na mě pokřikovali: „iks iks iks el“ „iks iks iks el“ (rozuměj XXXL – označení velikosti pro největší tlouštíky). A pak jsem si doplňovat svůj šatník lépe, než ve své vlasti, zemi tlouštíků. Marná sláva. Číňané jsou přece jen starý kulturní národ. Copyright © Portál poznejte svět Individuální cestování, Turecko, Brazílie, Peru, Ekvádor, Thajsko, Vietnam, Kostarika, Malajsie, USA Všechna práva vyhrazena.

Žijeme v moderní společnosti s vypracovaným systémem demokracie, zakládající si na dodržování lidských práv, která mimo jiné dbá i nato, aby byla prosazována rovnoprávnost mezi různými jednotkami a skupinami lidstva. Takže tu máme rovnoprávnost mezi mužem a ženou, mezi etniky a národy, mezi státními celky, ale i mezi různě sexuálně orientovanými osobami a podobně. A co rovnoprávnost mezi obézními a neobézními?, napadá mě. Vždyť my obézní se setkáváme s úsměšky druhé skupiny, s nezájmem krásných žen, s varovně zdviženým prstem lékařů, s nevšímavostí ze strany módních návrhářů a dalšími ústrky, nemluvě např. o snahách leteckých přepravců zavádět vyšší cenu letenek pro obézní. I to se mně honí hlavou, když jednoho dne při zahraniční služební cestě sedím v letadle, ploužím se nad Sibiří a směřuji do Pekingu, do země, kde žije pětina lidstva. Všichni tam jsou stejně tmavovlasí, černoocí, šikmoocí, jeden k nerozeznání od druhého, bez pestrosti barvy vlasů, očí, objemu pasu, asi i bez pivních břich mohutně vystrčených kupředu.

Po přistání v Pekingu se mi potvrzuje to, že Číňanů v Číně je skutečně mnoho. Letištěm se k východu posunuji jako kdysi po Václavském náměstí při prvomájovém průvodu. Také marně mezi Číňany hledám konkurenta mému pivnímu břichu a na první pohled se zdá, že jsou opravdu skoro všichni stejní. Postupně během pobytu se přesvědčuji, že v tomto ohledu jsem se při dřívějších úvahách netrefil a že Číňané jsou jeden od druhého stejně dobře k rozeznání jako my, takže když jeden den s některým z nich při služebním jednání hovořím, druhý den ho ihned mezi stovkou jiných poznám a s naprostou jistotou kráčím k němu. A jedno milé překvapení: Mladé Číňanky jsou krásná děvčata, překrásná. To jsem předtím netušil. Začínám se mezi Číňany cítit dobře. Ale pak přichází jedno nemilé překvapení. Stává se někdy, většinou při vstupu do nějakého obchodu, že na mě mávají prodavačky, sice ne tedy zrovna ty překrásné mladé, ale spíše ženy středních let, smějí se na mě a plácají se do břicha na znamení, že dobře vidí mé mohutné pivní břicho. Když se to opakuje, začínám být zdrcen. Posmívají se mně. S takovou neomaleností se doma nesetkávám. Kdo by to čekal od starého kulturního národa, který se utvářel prakticky téměř současně s prvními civilizacemi v Mezopotámii, na Krétě, v Egyptě a v Indii. Svěřuji se svým trápením svému kolegovi, který v Číně pobývá služebně delší dobu, ale ten mě uklidňuje: Omyl. Neposmívají se ti, ale naopak ti dávají najevo svou úctu. Říkám: Co je to za nesmysl? On na to: Žádný nesmysl, ale přetrvávající tradice. Číňan podvědomě považuje tlustého muže za bohatého a váženého. Znáš přece sošky Budhy. Kam se hrabe to tvé bříško na jeho. To mě zviklalo: Jen jestli ti můžu věřit. Ale během dalšího pobytu jsem na pozornost, kterou můj objem pasu občas budil, začal nahlížet jinak. A dokonce jsem z ní začal mít užitek. Když jsem se procházel po tržišti, prodavači se přestávali věnovat jiným kolemjdoucím a jeden přes druhého na mě pokřikovali: „iks iks iks el“ „iks iks iks el“ (rozuměj XXXL – označení velikosti pro největší tlouštíky). A pak jsem si doplňovat svůj šatník lépe, než ve své vlasti, zemi tlouštíků. Marná sláva. Číňané jsou přece jen starý kulturní národ.