V životě každého muže přijde okamžik, kdy má pocit, že by po sobě chtěl něco zanechat. Alespoň takovou mám představu. Každý k tomu přistupuje podle svého. Někdo se řídí starým dobrým splodit syna, zasadit strom a postavit dům, někdo po noční pitce otiskne obličej svého nejlepšího kamaráda do schnoucího betonu kolem toho nového domu na náměstí. Tak či tak by potom mohl mít pocit, že světu něco zanechal. Syna, který vystuduje vysokou školu, založí rodinu. Strom, který bude plodit sladká jablka a dům, který poslouží jako domov ještě několika následujícím generacím. A nebo méně šťastnější otisk kamarádova obličeje, který bude zdobit ten chodník. Také jsem si právě vzpomněl na Knoflíkáře. Myslíte, že Franta přispěl? Nevím. Nicméně já jsem se rozhodnul napsat knížku. Je to už poměrně dlouho, není to žádná "psina." Psát se dá zásadně jen když máte náladu. Také to moc nejde doma. Jsem rád mezi lidmi, proto vždy vyrážím do nějakého útulného "pubu." Spočítal jsem i průměrnou rychlost psaní: 2 piva na stránku. To není špatné, ale ani dobré. Než to dopíši, vypiji zřejmě sám tři sudy piva. Je to sci-fi. Moc se mi líbí, že můžete psát prakticky o čemkoliv, co jste v ten den prožili a do tohoto žánru se to vždy bez problémů schová. Zítra po dlouhé době začnu zase psát. Dostal jsem se do takové příjemné nálady. Je toho teď na mě moc. Dnes jsem měl velmi náročný den a zítra mě čeká ještě náročnější. Měl bych se připravovat, ale já jsem si pustil do uší Boba Dylana a sednul si k blogu. Je mi krásně. Dnes poprvé v životě piju čaj z kopřiv. Je fajn. Víte co? Jdu psát tu knížku. Držte mi palce. Krásný večer všem!