Nejdřív učiním nekompromisní prohlášení: Příběh je král vší literatury. Nejen literatury, ale celé slovesnosti, což je mnohem širší pojem. Vyprávění příběhů je ten pravý důvod, proč je literatura dodnes docela kvetoucí živnost a nevytlačila ji komprimovaná údernost zpráv. Snad jen lyričtí básníci se občas obejdou bez příběhu a vystačí si s pouhým dojmem, s letmou vůní, s odrazem světla na kávové lžičce, ale my ostatní – prozaici, dramatici, scenáristé i novináři - jsme tak či onak storytellers, vypravěči příběhů.

Že je příběh disciplina narativní, víme asi všichni. Latinské narro znamená vyprávím. Ale třeba nám uniklo, že základem je slovo gnarus, což znamená znalec – ten, kdo něco ví. Abychom mohli vyprávět, musíme především něco vědět. Příběh – jinak historka, historie, story – souvisí s řeckým historia, zvídání.

„Jsou tři dovednosti: vidět, slyšet, uspořádávat. Pokud se neumíš dívat, pokud neumíš naslouchat a pokud neumíš uspořádat, co jsi viděl a slyšel, nebudeš mít co vyprávět.“ (Alessandro Baricco, italský spisovatel a zakladatel školy tvůrčího psaní Holden v Miláně)

Vyprávění příběhů je antropologická univerzálie, doprovází všechny společnosti a všechny kultury. Jak píše autorka fantasy románů Ursula Le Guinová: „Jsou velké civilizace, které se nikdy nedopracovaly k vynálezu kola, ale žádná, která by nevyprávěla příběhy.“ Bravurní vypravěč Terry Pratchett tvrdí: „Spousta tvorů je inteligentních, ale jen jediný vypráví příběhy, a to jsme my.“ A na jiném místě u něj čteme: „Antropologové to vzali za špatný konec, když náš druh pojmenovali Homo sapiens, člověk rozumný. Ve skutečnosti jsme Pan narrans, šimpanz vyprávějící příběhy.“