Ta dívka byla outsider. Svetr, který nosila už do osmičky základky, nosila i ve čtvrťáku na střední. Mezi outsidery byla oblíbená, ostatní ji v lepším případě ignorovali. V tom horším jí nadávali, strkali do ní, podráželi nohy a malovali po skříňce v šatně. Učitelé to přehlíželi. Ta s dobrými známkami to přece nebere vážně a dokáže se nad to povznést. Opak byl pravdou. Uzavřela se do sebe, po škole chodila hned domů, kde na ni čekal její starostlivý otec. S nikým se nestýkala. A přesto se zamilovala...

Ten kluk se jmenoval Filip. Byl to nejoblíbenější kluk na škole, chodil s nejoblíbenější dívkou. Ona na něj pokradmu koukala, jednou tak dokonce narazila do futer. Filipův kamarád se do ní neustále navážel, Filip ne, ale... vždycky se jí škodolibě smál. Posmívali se jejím brýlím, oblečení, vlasům v copu, známkám, knize v ruce. V noci plakala. Pro Filipa, pro svou osamělost...

V castingu vyhrála hlavní roli. Filipovu milou. Dech se jí zastavil, srdce přestalo bít. Při pohledu na Filipa jí srdce znovu naběhlo do chodu. Ale on znechuceně odkráčel.

Zkoušky se konali bez kostýmů. Filip byl na Míšu neurvalý, chodil pozdě, měl neustále špatnou náladu. Ta se mu během několika okamžiků na poslední zkoušce ještě zhoršila. Režisérka představení těm dvěma řekla, že by spolu měli cvičit i mimo divadlo. Jinak si za Filipa najde náhradu. Míše vysvitla naděje. Řekla Filipovi, že se můžou scházet po škole. On jí však tvrdě řekl, ať na to zapomene a odkráčel.