Jedním z velkých problémů současné české demokracie (potažmo společnosti) je skutečnost, že se nebojuje s postoji, názory a idejemi, ale s lidmi. "Nepřátelé" se neoslovují "můj ctihodný oponent", ale naopak, pokud možno co nejhrubší slovo zaručí velkou pozornost. Svědky jsme toho nejen na vládní úrovni a v parlamentu, ale také v komunální politice, malé obce nevyjímaje.

Snahou dnes není argumentačně vyvrátit názor, s kterým nesouhlasíme, nebo obhajovat ten, za kterým si stojíme, ale osobními výpady zdiskreditovat toho, kdo s námi nesouhlasí. A k tomu stačí, bohužel, velmi málo. Stokrát opakované obvinění z korupce, byť bez důkazu, prohlášení, že dotyčný byl jistě kdysi komunistou, nebo alespoň v pionýru, že obtěžoval malé holčičky, nebo ještě lépe malé chlapce. A co je nejkurióznější, dnes mnohdy stačí i prohlášení, že dotyčný je bohatý. To samo o sobě vyvolává negativní vnímání, které, paradoxně, vede k tomu, že se veřejnost nesoustředí na to, co kdo říká, ale na to, že někdo má peníze. Velkým problémem dnešní demokracie je odvádění pozornosti od argumentů k osobním útokům, od idejí k hanění a pošpiňování. Přeje tomu společenské klima, které jsme ale, a to je nutné přiznat, sami umožnili. Buď aktivně tím, že jsme se na podobných praktikách podíleli, nebo pasivně tím, že jsme je přijali a naslouchali jim, podle nich se rozhodovali a jimi jsme se řídili. Ať tak či tak, zodpovědnost za tento stav máme všichni. Otázkou jen zůstává, kudy vede cesta ven.

Hovoří se dnes o mnoha problémech, kterými česká společnost trpí. O jednom z nich, který je ale neméně podstatný, než ty ostatní, se více méně mlčí. Je jím hrubost, netolerantnost k názorovým odlišnostem, provázena snahou poškodit jméno toho, kdo má jiný názor, než „já“, či ještě raději „my“. Všimněme si této skutečnosti při mnoha vystoupeních veřejně činných osobností. Nebaví se o faktech, ale uráží se. Ministr Vondra je obviněn z korupce, Miroslav Kalousek namísto konkrétních důkazů zesměšňuje Vondru. Radek John je obviněn z nekalých obchodů, když se brání a předkládá své argumenty, namísto důkazů proti němu jej hejtman Rath obviní, že „je na úrovni bezdomovce“. A aby toho nebylo málo, obuje se také do ministra Bárty, který kontruje: „jste bigamista a farmaceutický lobbista“. A dodává, že se Rath chová jako ruský gubernátor. Nic proti tomuto stylu zábavy, ale patří na půdu zákonodárného sněmu? Pokud ministr Bárta tvrdí, že se Rath chová jako gubernátor, neměl by pro to předložit důkazy a nemělo by potom následovat vyšetřování celé kauzy?

Nemusíme však chodit daleko. I v Liberci se stává zvykem zaměňovat osobní útoky za ideologický politický boj. Již se nehodnotí to, na co se dotyčný táže, ale proč se táže, kdo se táže a zda ten, kdo se táže, se tázat vůbec může (či přesněji, že mu není hanba se vůbec tázat!). Středem pozornosti se tak nestává obsah dotazu, ale osoba tazatele. Jí je mnohdy věnována větší pozornost, než problému samotnému. Chce-li se někdo zapojit do veřejného života, nebo třeba jen vystoupit v rámci diskuse nad nějakou otázkou, musí počítat také s tím, že bude veřejně „proprán“ těmi, kdo mají pocit, že jsou jakýmsi hlídači morálky. Kdo je dobrý a co je správné přitom určují právě oni na základě jednoduchých faktorů – kdo se s kým zná, nebo o kom se říká, že se s tím či oním zná, kdo se s kým přátelí (a s kým ne), kdo jaký zastává „světonázor“ a zda se shoduje s tím, který určili jako správný. Je tazatel bohatý (přitom co je bohatý určí v každém případě naši mravokárci). Trochu to připomíná jeden starý český film, ve kterém také úzká skupina obyvatel města rozhodovala o tom, co mravné je, a co nikoli.