Jako první přinášíme rozhovor s Davidem Fojtíkem, který se právě vrátil z jedinečné expedice do Himalájí. 1.5. dosáhl jako první člověk v letošním roce vrcholu Dhaulagiri (8167m), co je však unikátní, je prvosjezd na lyžích z vrcholu, který se Davidovi podařilo následně uskutečnit.

Z C2 jsme vyráželi 30. dubna ráno. Bylo nás více a všem bylo jasné, že jdeme na pokus o vrchol. Bylo to poprvé, co se většina z nás dostala nad C2, takže neznámý terén. Všude byly staré či nové fixy, takže postup byl celkem jednoduchý. Pro mě se bohužel potvrdilo, že mezi C2 a C3 je to nesjízdné, byly tam úseky co by se daly, ale většina byl vodní led s 50-60° sklonem. Pavla nakonec nedošla, obrátila asi těsně pod C3, poté co se kolem ní na lanech dolů přehnali poláci. Ti sice došli, ale byli tak vyčerpaní, že to obrátili. Večer jsme vrcholový útok začínali ve dvou skupinách, jedna asi osm korejců, druhá čtyři lidi včetně mě. Korejci šli napřed a chtěli všechno fixovat, což zabralo hrozně času, a když jim někde v 7, 800-7, 900m došlo lano, tak to chtěli obrátit. Mě se podařilo přesvědčit kamaráda Tunce z Turecka, že má smysl pokračovat na vrchol a ještě s Dawou Šerpou jsme pokračovali dál. Po chvíli jsme zjistili, že zbytek jde po prošlapané stopě za námi. Bohužel jsme přesně nevěděli, kde je vrchol, a tak jsme se pod vrcholovým kuloárem ocitli někdy kolem třetí odpoledne, to už bylo dost pozdě a zlomilo se počasí, přišel whiteout kdy nebylo moc vidět. Vrchol je dost zvláštní místo. Po výlezu kuloárem natrefíte na mrtvého Korejce, který je dokonale mumifikovaný a jednou rukou vám ukazuje k vrcholu, který už není daleko. Leží tam, jako kdyby jej srazil blesk, což se pravděpodobně i stalo. Bohužel, i v mém případě byl celý hřeben nabit elektřinou a po chvíli jsem musel odhodit batoh s lyžemi, jednak protože mě to popálilo na zádech, jednak protože mi došlo, že tam pochoduju jako hromosvod. Celé tělo brnělo a vydávalo zvuk jako dráty vysokého napětí. Asi půlhodiny po mě se kuloárem vysoukal Tunc a ten chvíli po výlezu zalehl na všechny čtyři, odplazil se zpátky a mastil to dolů.

Pro mě to moc bez lyží nemělo význam, takže sem je tahal pořád. Těžké bylo, že od C2 výše jsem ten terén viděl jen jednou a musel se rozhodnout. Od C3 jsem velkou část neviděl vůbec, protože jdeš na vrchol zčásti potmě. To je problém, protože to ztěžuje orientaci a kvalitu sněhu si musíš pamatovat.

Ani ne, já byl spíše rád, že už nejsem za exota. Oni tomu mému plánu dodali smysl v očích ostatních expedic. Něco jiného jiného je když v BC postává s lyžema nějaký neznámý čech a když přijde super vybavená početná expedice Deutsche AV s Luisem Stitzingerem (sjel více osmitisícovek). Navíc já měl celkem komfortní náskok v aklimatizaci, bylo jasné, že první pokus budu mít já. Ani jsem tam necítil nějakou rivalitu, s Luisem jsem dobře pokecal. Ono těch lidí co tahá lyže na osmy moc není a ani jich nějak nepřibývá, spíše naopak, takže je třeba držet pohromadě.