Už to bude skoro rok, co se britští Radiohead náležitě pochlubili se svou poslední studiovou kompilací. Taky aby ne; čtyři roky jsou zatraceně dlouhá doba, a pro skalní fanoušky, mezi které jsem se onehda mohl řadit, tuplem. Fragmenty z In Rainbows můžeme dohledat skoro deset let dozadu; například skladba Nude, tehdy ještě pod názvem Big Ideas, je k zaslechutí v dokumentu Meeting People Is Easy, snímku mapujícím strmě vzrůstající slávu Radiohead těsně po vydání geniálního OK Computeru. Mohlo tedy být každému předem jasné, že sedmé album nebude jen výkřikem do tmy „hurá, jsme odproštěni od EMI!“, ale náležitě vymazleným kouskem. Ostatně jako pokaždé.

Snad jsem se změnil, možná je to konstelací hvězd (těžko; na IR si brousím zuby už delší dobu) nebo jsem to jen já, komu přijdou poslední Radiohead jako sochaři, kteří tak dlouho kutali sochu k dokonalosti, až zbyla jen hromádka štěrku? Nebo jsem byl snad natolik natěšený z živých nahrávek, že mi konečná verze alba přijde ukrutně minimalistická, ukňouraná a okleštěná? Každé z předešlých alb se dá, s jistotou nebo váhavě, označit za stylovku a menší hudební revoluci. Dobře, když ne Pablo Honey a The Bends, tak Kid A s pseudo-B-side šíleností Amnesiac určitě. S Rainbows je to jiné: už před vydáním se jakžtakž vědělo, že tohle album nebude s nějakým posunem hudby zase o krůček dále zas tak žhavé a počítalo se s ním spíše jako s příjemným přídavkem, který grandiózně završí circa dvacetiletou kariéru této oxfordské hudební pětice a spolu s novátorským způsobem distribuce (zaplať, kolik chceš /It’s up to you!/ a stáhni si to v mp3@160kbps nebo jestli chceš, můžeš si za nehorázné peníze koupit sběratelskou edici s plakáty a bonusovým CD) se stane trhákem. Tento trik sice Yorkově partičce vyšel na výbornou (1, 2 mil. kopií staženo přes Internet), ale jak známo, prodejnost hrubě nekoreluje s kvalitou produktu a je známo nemálo případů, kdy jsou dokonce v nepřímo úměrném stavu. Vyzývám teď majitele malých monitorů, aby neškubli se stránkou dolů, nezhrozili se nad nižším hodnocením, než se sluší dát průkopnické legendě a stránku s nějakým jadrným výrazem nezavřeli. In Rainbows jako album není špatné, jen je jaksi špatně podané, takže by bylo lepší říct, že In Rainbows by nebylo špatné album, kdyby…

Zatímco 15 Steps je ještě solidně znějící, i když dost přeelektrizovaný song a neškodilo by mu trochu utnout začátek; Bodysnatchers působí, jako by Yorke snad i chtěl, ale už nemohl najít správnou polohu hlasu a zní nejistě. Ačkoliv Nude, snad jako kapka naděje v moři „příliš odladěných“ tracků, dá připomenout tehdejší jemně medové kytarové melodii se zastřenými smyčci v pozadí a z nepovedenosti zbytku vás nejspíš vytrhne, potom vězte, že Weird Fishes je dalším ukázkovým příkladem, jak zpackat dobrý dojem z naléhavosti písně nevhodně užitými bicími. Jinak dobré, tady Yorkův hlas nezklamal. All I Need, skladbu s lehce chlípným textem /You are all I need, you are all I need, I’m in the middle of your picture, lying in the reeds/ hudebně zachraňuje konečný refrén. Rychlovka Faust Arp působí, zase až na silný, mrazivý, smyčcový konec, jako by se Thom styděl a raději si svoji stopu nahrál pološeptem doma v pokoji. Další kousek, Reckoner, i přes svou délku nenudí a mohu jej směle označit za nejlepší skladbu na albu. House of Cards, jemná to elektrika dej-jí-Bože-věčný-klid, taktéž ne, ale rozhodně jej nemůžu označit za skladbu typu „jo, to bylo dobrý, to si dám znova“. Jigsaw Falling Into Place s sebou nese poselství alba – opět nezaujaté a zároveň křečovité, přesto má určitý náboj, ovšem Videotape je, navzdory svému potenciálu, který jsem slyšel z živých nahrávek ještě před vypuštěním alba do éteru, dílkem typu „už by se to mohlo rozjet“ a namísto bravurní rytmické složky, kterou měly odvést Selwayovy bicí se dočkáme čehosi na způsob mlácení do popelnice.

Jak striktně vyjmenované, že? Přesně v duchu alba. Radiohead na In Rainbows odvedli tak dobrou práci, že je to skoro špatně. Album je tak profesionální, že působí místy až amatérským dojmem. Snad jako by při postprodukci trochu pozapomněli na to, že hudbě sem tam sluší nepravidelnost a špinavost. Ne, nepochopte to tak, že by hudba měla být zásadně zasviněná jako punkerské boty po celotýdenní jízdě a album by se mělo nahrávat dohromady a napoprvé, chci tím říct jen to, že se mi forma In Rainbows docela příčí. Být to pojaté jinak, hodnocení by šlapalo devadesátce na paty. Výsledkem je mdlá skořápka, oplývající plytkostí a především obyčejností sobě vlastní, místy dokonce budící nutkání zaskřípat zuby, v jádru tam ale někde je ta stará dobrá oxfordská pětka, která fanoušky nudit nebude a ty, kteří se i dříve Radiohead vyhýbali obloukem, také ne. Zaplaťpánbů.