Tento článek je vyprovokován především negativní odezvou veřejnosti na myšlenky Václava Havla při příležitosti zahajovací řeči konference Forum 2000 (10.10.2010). Nabyl jsem pocitu, že jako kdysi ikona seriózní politiky polistopadové doby, jehož si lidé na hrad doslova “vyřvali”, se v současnosti stal Václav Havel ikonou naivity, krasomluvy a prázdných frází. Proč za cca 20 let došlo k tak diametrální proměně veřejného mínění o jeho osobě?

Nejprve bych rád řekl, že nepatřím k ortodoxním stoupencům Václava Havla a že mi naopak dělá stále problémy vyrovnat se s některými kroky, které v politice učinil. Například se mi zdá, že politické skupiny, které otevřeně podpořil v r. 2009, kdy byla vyslovena nedůvěra vládě, stejně jako před volbami r. 2010, jsou přesně ty skupiny, jež se podílely na tristním stavu, který se stává předmětem jeho kritiky. Je to však člověk, kterého si nebývale vážím, který dokáže složité věci vyjádřit mimořádně srozumitelným a hlubokým způsobem. Jeho projev u příležitosti zahájení konference Forum 2000 byl vynikající. Pokusím se tedy - pokud to vůbec jde - o co nejobjektivnější, nezaujatý pohled.

Při zahajovacím projevu konference Forum 2000 apeloval Havel především na neskromný životní styl moderní doby. Vím, že to mnoho lidí nechce slyšet, totiž že pýcha, neskromnost a nabobtnalé sebevědomí je charakteristickým rysem jejich pokrokové civilizace, dokonce jich samých; že je příjemnější poslouchat, že lidé přírodu neničí, ale kultivují, nebo že aktuální státní zřízení, ve kterém žijí, je to nejlepší na světě, ba musí dělat dobro celému světu. Ovšem v této neskromnosti, v této pýše se odehrává celá názorová výměna a odvíjí se od ní naše perspektiva. Když pak narazíme na problém, přisuzujeme jej všemu jinému, vnějšímu, jenom ne sobě.

Jedině od takové společnosti může přijít tak silná kritika, to znamená od společnosti, která si zalibovala v krátkodobém zisku a v jejímž horizontu se ztratily všechny duchovní kvality i cíle.