Tedy osobně nechápu, co je na tomhle zkurveným ránu dobrý. Už druhý den prší. Právě piju kafe ve výšinách jedné vyhlášené malostranské kavárny a zamlženým oknem koukám na to nekonečné pole střech a věží pode mnou. Básník by si patrně v tomhle výhledu liboval, mě ale ty posraný sochy od holubů a oprýskaný fasády vysloveně vytáčí. Jakoby se celé město doslova rozpouštělo před mýma očima v návalu těch neustálých dešťů a s ní odtékalo i všechno to svinstvo, děvky, smrad a brzdný stopy od spálených pneumatik. Připadám si jako císař Nero, když pohlížel na hříšný Řím topící se v plamenech: "Hoř, ty zkurvysynu, hoř!"

Víte, co je ale na ránech alespoň trochu ucházející? To ticho. Zasraný ticho. Kolem mne sedí spoustu lidí, popíjejí kávu a snaží se slepenýma očima vyluštit nový skandál z Rytmu hnoje, nikdo neřve, nikdo se nesnaží druhému vnutit jeho stupidní názor na politickou scénu, všude je ticho...ospalý, zasraný ticho. Miluju to, miluju tuhle kavárnu, i přestože tu dělají kafe, co chutná, jakoby vám do toho nachcal spocenej velbloud. Navíc si tu za něj markujou takovou nehoráznou částku, že být v Africe, tak si za ty prachy koupíte nejen velblouda ale i půlku libijské pouště, to mi věřte! Dneska ale nechci mluvit o prznění kaváren, rád bych vám dal jednu malou radu. Věřte mi, mám na to plné právo, táhne mi na šedesát a v Rusku jsem byl už dvakrát!

Takže, má rada zní: Až uvidíte nádhernou zadanou ženskou, co na vás špulí rty a výrazně pomrkává, vyserte se na ní. Myslím obrazně. Jděte raději masturbovat, nechte se znásilnit badnou neukojených trestanců, běžte popostrčit pár sebevrahů z Nuselskýho mostu, já nevím, udělejte cokoliv, jen se k té ženské nepřibližujte! Pokud mě neposlechnete, a uděláte přesně to, co jsem vám řekl, abyste nedělali, pravděpodobně dopadnete stejně jako já, když jsem byl ještě mladej, blbej a zasraně naivní. Psal se rok 1969, Amíci nad tryskovým pohonem onanovali tak dlouho, až dobyli Měsíc, John Lennon si vzal Yoko Ono a narodila se Jeniffer Lopez, bože její zadek patří do muzea! Byl to hořkej konec krásných 60. let a já se v jednom Vancouverským baru seznámil s Ní. Věděl jsem, že má dlouholetou známost, věděl jsem, že spolu bydlí, kurva, já věděl skoro všechno! A přesto jsem jí pozval na rande, ona souhlasila a strávili jsme spolu krásný chvíle, po nichž jsem se do ní bezhlavě zamiloval. Řeknu vám to narovinu, před tím i potom jsem se zamiloval do spousty ženskejch, ale s ní to bylo jiné, s ní jedinou jsem si dokázal představit celý můj život! ...A pak to skončilo. Není důležitý jak a proč, zkrátka to skončilo a mám teď radu pro ty z vás, kteří se do něčeho takového hodláte uvrtat, nebo už v těch sračkách jste. Dávám příklad, jak bude vypadat váš typický den, pokud mě neuposlechnete...

Vzbudíte se...když budete mít štěstí...otočíte se na bok a zjistíte, že jste naprostí idioti, protože vedle vás nespí vaše vysněná kráska, né, ta se právě probouzí vedle svého žárlivého přítele, a když budete mít štěstí, možná vám pošle SMS na dobré ráno. Zasraně dobrý ráno! Vedle vás totiž naopak leží uslintaný pes, nebo chrápající bratr, jenž si cestou z oslavy spletl svůj pokoj s tím vaším a samozřejmě ani nezapomněl nachcat do nejbližší skříně... Teď přijde to nejlepší! Spánkem otupěné smysly se vám konečně vzpamatují a najednou zjistíte, že jste úplně sami, a že s tím kurva nic neuděláte, protože budete vždy těmi druhými! Zasraně dobrý ráno! A třešnička na dortu? Pokud se živíte psaním, jako já, tak umřete pravděpodobně hlady, protože se z vás stanou duševní impotenti a to kurva hodně, hodně velcí! A tak se pak celý nasraní kouknete v koupelně do zrcadla a řeknete si: "Jsem to já ale debil!" A víte co je na tom nejlepší? Že jím fakt jste! Jenom debil si může svévolně začít něco se zadanou holkou a doufat, že časem z toho vykřeše víc, než pár nádherných chvil. Wake up America, your Doom is coming!