Někdo odešel, nebyl manžel, nebyl vlastně ani přítel, kdo pro mne vlastně byl? Nespali jsme spolu, možná každý sám za sebe ve své mysli, ve své touze… To už je špatné? Co je to svědomí, duše, co je vlastně hřích? Jak se v tomto světě srovnat, když morálka je věc staromodní? Je to přežitek, nebo nedostatek, který je tolik akutní… do naší reality? Proč bych chtěla a nemohu mít TO čemu se říká láska a zároveń nevěra? Je to z pohledu dnešního ateisticky zaměřeného člověka nesmysl, ale bez toho podstatného, bez lidské zodpovědnosti, překonávání sebe sama, kam všichni dospějem? Je dobře, že jsem pořád s otcem svých dětí? Je to dobře i když už dávno nevím co je láska? A co můj život, který je tak krátký, co když nebude to potom, jak věřícím vštěpují. Stojí tedy za to sebezápor?