Barva je vlastně světlo (elektromagnetické záření) určité vlnové délky; respektive světlo určité vlnové délky nám dopadne na sítnici v oku a my ho vnímáme jako barvu. Bílé (denní) světlo je pak záření, které obsahuje vlnové délky všech viditelných barev – je z těchto barev složeno (barevné spektrum). Důkazem je potom například duha, která vzniká rozkladem slunečního světla na kapkách deště.

Jejich mícháním potom můžeme dostat všechny ostatní barvy. Tomuto míchání se říká aditivní (součtové) a využívá se například v monitorech. V oku pak máme 3 druhy čípků (receptorů). Každý druh je citlivý na jednu ze základních barev.

Jak je z obrázku vidět, smícháním červené a zelené dostaneme žlutou. No jo, ale když přeci smíchám červenou a zelenou temperku, tak žlutou barvu rozhodně nedostanu. Jak to tedy je? Inu, zmíněné aditivní míchání barev platí pouze pro světla (pro zdroje, které danou barvou září). Temperky ale žádným světlem nezáří, pouze ho odrážejí (viz dále).

Jak již bylo řečeno, temperové barvy nezáří vlastním světlem. Abychom je tedy viděli, musíme na ně posvítit světlem, ony část toho světla absorbují a část odrazí. Podle toho, jakou vlnovou délku odrazí, pak vnímáme určitou barvu. Zelené předměty (třeba rostliny) tedy odráží zelenou část spektra, vše ostatní pohlcují. Pokud smícháme dvě temperky, pohltí více světla než temperka jedna a my vnímáme tmavší barvu. Proto spojením červené a zelené nedostaneme žlutou.