„Slíbili jsme našim dvojčatům výlet do plzeňské zoo. Náš mladší syn s dcerkou nemohly nadšením ani dospat, čímž už celý můj volný den nepříjemně začínal. Syn ještě za šera přilítl do ložnice, za indiánského pokřiku z nás stáhl deku a donutil nás vstát. V kuchyni jsem zapnul mašinu na kafe, protože bez kafe já dobrovolně oči neotvírám. Bum! „Sakra!!“ ulevuju si během nahazování vypadlých pojistek. I dnešní ráno si připomenu, že musíme něco udělat s tou elektrikou, na tohle už fakt nemám nervy. Pohled na našeho staršího pubertálního syna, táhnoucího se ze své nory, otráveného faktem, že i on musí jet s námi, jelikož je to „rodinný výlet“, mi dodává poslední kapku. Necelou hodinu na to už mě manželka s dětmi vystrkují z baráku. Jen tak tak ještě stíhám odložit na botník napůl nevypitý kafe, pak už se zabuchují dveře a stojíme ještě pomalu v šeru před barákem.

„Tak honem, tatí!!“ křičí děti a buší na dveře garáže, kde máme zaparkovaný náš automobil. Teda vlastně je to spíš plechovka s motorem, ale dokud jede, nemám srdce se jí zbavovat. Ještě napůl spící si ošmatávám kapsy. Do prčic! (tedy můj známý použil na tomto místě jiný výraz, ale ten tu nemůžu použít). Klíče od auta mám v bundě a bundu mám doma. Manželka nervózně protáčí panenkama, což mě ještě víc popudí. „Kruci, kdybych si aspoň mohl v klidu vypít to kafe a oblíct se, tak bych teď měl i klíče!!“ Žádný protikomentář se nedostavil, zřejmě bylo pro tentokrát uznáno, že mám pravdu. To považuji v naší rodině za zřídkakdy se projevující luxus. Nasedáme do auta, venku se začíná rozednívat. Po pár minutách marného snažení se, konečně naskakuje motor a auto-plechovka vyráží směr Plzeň. Jak já to nemusím. Zoo! Fuj! Ten smrad! Ale, co by člověk pro ty děti neudělal. Teda občas…, zase nic se nesmí přehánět. Dnes jedeme do zoologický a pro další dva-tři měsíce mám splněno, snažím se sám sebe uklidnit.

Po necelé hodince jízdy, se do ticha ozývá dceřin ječivý hlásek oznamující nám, že jsme na místě, a mně se krátce leknutím zatmí před očima. Pomalu se uklidňuju. Ještě, že jsme pojištěni, kdybych to jednou nezvládnul… Dodnes si na její pískot nemůžu zvyknout. „Mamííí, tátííí, uf me túúú! Budou tam fifáfí?“ informuje se dcerka o stavu žiraf v místní zoo. Že existují i jiná zvířátka až do dnešního dne úspěšně ignoruje. Rozdýchávám šok z leknutí. Proboha, proč to dítě pořád tak ječí?! S těžkým srdcem zaplatím parkovné, které se mi v mých očích mění v obrázek žízeň hasícího pivka s nádhernou pěnou. Olíznu si suché rty a odpouštím si poznámku o, v mých očích, zbytečném vyhazování peněz. To by asi neprošlo, tohoto názoru jsme s nejstarším synem v menšině. Na parkovišti se zdá být vše už teď v ranních sobotních hodinách obsazené. Ještě ani nestojíme, a děti už otevírají zadní dveře auta a postupně padají do jediné, asi 15 cm hluboké louže, nad kterou parkujeme. Mladší syn, reprezentativně oblečený do nových kalhot, si rozmrzele prohlíží svůj károvaný pásek, jedinou část kalhot, která ještě zůstala suchá. Dcerka, která z auta jako syn nevyskočila, ale vypadla, nemá už suchý ani ten pásek. Z béžového kabátku pomalu ztéká tmavá tekutina. Manželka padá do mdlob. Nejstarší syn si, koukajíc na své promočené, drahé nové boty, bručí něco pro sebe jazykem, kterému rozumí jen on a další, pubertou nakažení, jedinci. Nebudu asi daleko od pravdy se svým názorem, že zřejmě pěkně nadává. Nejspíš by si, stejně jako já, dovedl představit lepší plán na volný den, než pobíhat ve zničených, promočených botách mezi smradlavou havětí.

Po té, co si manželka několika nadávkami směrem k našim promočeným ratolestem ulevuje, a malým, v parfému napuštěným ubrouskem se snaží úplně zbytečně očistit a do původního stavu přivést jejich beznadějně promočené svršky, vyrážíme ke kase. „Projedete se ve vláčku, to se vám bude moooc líbit…, “ snaží se žena rozveselit jejími nadávkami otrávené ratolesti, které se však jen tak koupit nedají. Zaplatíme vstupné, tentokrát už bych za to mohl na pivíčko pozvat i souseda, jak je to drahé. Vstupujeme do areálu zoo s jeho typickým ozónem. Hned po vstupu se mi při pohledu na reklamní tabuli před námi rozcukají koutky úst: „JÍZDNÍ ŘÁD ZOO VLÁČKU….“- „Vlak v zimním období nejezdí…“ Co dodat, máme listopad a zimu docela velkou… Poslední a jediná euforie, jejíž vlastníkem byla až do této doby manželka, se vytrácí. Mlčky se vrháme do jámy lvové.