Jinak ke Kosovu: Já si myslím, že osamostatnění bylo neodvratné od vyhánění a terorizování Albánců v roce 1999. To si Srbové vedení Miloševičem posrali sami. Ale mělo k němu dojít jinak, ne takto jednostranně, kdy albánští předáci (pěkná sebranka, mimochodem) využívají toho, že si na zemi chráněnou jednotkami KFOR Srbové netroufnou. Protože takováto secese je řešitelná v podstatě jen dvěma způsoby - znovudobytím území (nereálné) nebo přiznáním samostatnosti. Srbové by měli pochopit, že Kosovo už nebude součástí jejich státu, nicméně Albánci s nimi měli zasednout ke společnému stolu a dojednat podmínky oddělení. A minimálně jednou z nich mělo být připojení příhraničních území obývaných Srby k Srbsku. A co se týče vnitrozemských enkláv, mohli se EU a USA, když už jsou patrony Kosova, dohodnout na nějaké nabídce finanční pomoci a kompenzací pro tyto Srby, pokud by také chtěli odejít do Srbska (zrovna na tohle by mi evropských peněz líto nebylo, na rozdíl od fondů pro firmy postižené globalizací nebo společné zemědělské politiky). Pokud je pro Albánce vlastní státnost zárukou bezpečnosti, pak by měli totéž umožnit i kosovským Srbům, protože ti si v jim nepřátelsky nakloněném státě ničím moc jistí být nemohou. Protože nejde přece o samostatnost Kosova, ale hlavně Albánců, ne?

Jinak historické nároky Srbska na Kosovo nepovažuji za nijak silné - součástí Srbského království se Kosovo stalo teprve po první balkánské válce v roce 1912, do té doby bylo od středověku součástí Osmanské říše. Odtržením Kosova a též předloňským osamostatněním Černé Hory definitivně zanikl státní útvar nazývaný Jugoslávie, stejně nepřirozený a umělý jako bývalo Československo nebo Norsko-Švédsko mezi vídeňským kongresem a rokem 1905 či krátkodechá Sjednocená arabská republika (Egypt+Sýrie v 50. letech).