Terénním Subaru Foersterem sjíždíme po prašné cestě do údolí. Skrze eukalyptový prales zatím není nic vidět, teprve když prudké klesání končí a ostré serpentiny se narovnávají, tušíme, že řeka je už nedaleko. Záhy přejíždíme úzký McKillopův most – jediné místo, kde se ke Snowy River dá dojet autem. Na písčitý břeh vybalujeme nafukovací kajaky a loďáky s vybavením a máváme na rozloučenou Tomášovu strýci, který nás po třech dnech bude čekat na smluveném místě.

S Jardou, Tomášem a jeho strýcem Jirkou už druhý týden putujeme po divokých místech australského východního pobřeží. S autem, naloženým až po střechu vodáckým vybavením jsme vyrazili ze Sydney a namířeno máme až na samotný jih nejmenšího kontinentu, do Tasmánie.

Ačkoliv východní pobřeží ve srovnání s jinými oblastmi Austrálie není ani zdaleka taková pustina, přesto nás čekají tři dny plavby, během kterých budeme stále v pustině, mimo dosah civilizace. Řeka Snowy River se na tomto úseku zařezává do hlubokého zalesněného kaňonu, jehož skalnaté srázy dokážou zdolat jenom mrštní skalní klokani. Po celou dobu tedy budeme odkázáni jenom sami na sebe a naše plavidla.

Zatímco na písčité pláži vybalujeme naše „nádobíčko“ a plníme pupami kajaky na předepsaný tlak, pozorují nás z větvě blahovičníku dva ledňáci australští, kterým zde pro jejich pronikavý křik podobný hlasitému smíchu nikdo neřekne jinak, než Kookabara.