Slovenský dokument Juraje Lehotského patří k tomu nejlepšímu, co bylo v naší dokumentární produkci poslední dobou uvedeno. Tomu odpovídá i ocenění z Cannes a pochvalné recenze ze světového tisku.

Slepé lásky vypráví v příbězích čtyř nevidomých právě o jejich láskách, ale nejenom o nich. Učitel v dětském pěveckém sboru Peter, Rom Miro, těhotná Elena i dospívající Zuzana prožívají osudy stejné jako lidé „zdraví“. Divák sleduje poklidné manželství Petera a jeho ženy, Mirův boj o vztah s jeho vyvolenou Monikou, jejíž vidící rodiče jaksi nedokážou překonat společenské rasové předsudky, Eleninu euforii z nastávajícího mateřství, ale i Zuzaniny letmé pokusy o intimní sblížení s některým z vrstevníků.

Film vás ovšem v žádném případě neukolébá vyrovnaností jednotlivých hrdinů. Ukazuje nám i momenty velmi emocionálně silné. K nejsilnějším patří Mirovo čekání na telefon od milované Moniky, kdy zoufale sám bloumá prázdnými stěnami bytu a neustále zjišťuje, kolik je hodin. Podobné je to i s přemítáním těhotné Eleny o tom, od kolika let se asi vyrábí slepecké hole pro děti. To když přemýšlí nad tím, zda její miminko bude vidět.

Nejedná se o „čistý“ dokument, o čemž svědčí nejenom animovaná pasáž stylizující odpoledne Petera a jeho ženy na podmořské dno, jež divákovi předkládá sílu představivosti u nevidomých, ale také některé momenty z běžného života hrdinů pro ucelenost sehrané pro kameru. Míra jisté manipulace ze strany režiséra je ovšem oprávněná. Nejde tu totiž jen o životy zrakově handicapovaných, ale především o jejich lásky.