Co je to smysl? Můžeme ho chápat jako účel nějaké věci, příčinu jejího vzniku a důvod její existence? Pokud ano, pak zjistíme, že všechno má a logicky musí mít nějaký smysl, neboť každá věc byla /nějak/ stvořena a byť se její účel může praktickému člověku jevit neúčelný, vždycky nějaký je, protože v našem světě, kde platí zákony zachování energie a akce a reakce, nemůže nic vzniknout bez příčiny. Když už jsme si ale jisti existencí smyslu, jak onen smysl zjistíme, kdo ho určí? Nejlépe asi sedí formulka, že smysl věcem dává její tvůrce, nebo její uživatel (pozn. inspired by Petr "Subjektiv" Průša). Např. člověk vyrobí skříň za účelem uskladnění věcí - dá ji smysl uskladňování věcí, jednoduché... Pak se tato skříň dostane k jinému člověku, ten ji zkouší sníst, zjistí, že to nejde, vyzkouší třeba ještě desítky dalších činností, až zjistí, že nejlepší bude, když si tam prostě uschová nějaké věci - tento člověk, neboli uživatel, došel k tomu samému smyslu pro skříň, jako její tvůrce. Tohle sedí snad na všechny hmotné věci, co ale ty nehmotné? Co třeba smysl učení? Tvůrce učení se bude asi hledat jen těžko, ale každý uživatel tohoto nepříliš zábavného procesu dobře ví, že smysl učení je jednoznačně získat vědomosti a smysl vědomostí slouží pro lepší orientaci ve světě a lepší orientace ve světě zpříjemňuje život a... Smysl života? Za prvé bych rád podotknul, že za tvůrce života nepovažuji své rodiče a za tvůrce života celého lidstva nepovažuji opice (pokud se nebavíme na biologické úrovni smaozřejmě), takže kdo je ten tvůrce života? Je to bůh? (Dano tak už mi to, kurva, prozraď, stvořil si nás?) Je to nějaká nadpřirozená síla ovládající tento prý "nekonečný" vesmír? (Pozn. uvozovky proto, že nekonečnost zpochybňuji) Tvůrce života s určitostí určit nemůžeme, pak ale zbýváme my všichni, jakožto jeho uživatelé. Zde bych rozvinul dvě teorie:
1) Smysl života je individuální a díky unikátnosti každého člověka si jen on sám může určit smysl života pro svou jedinou osobu a dělá tak třeba i nevědomě způsobem jakým žije a jakým myslí. Pro někoho je smysl života uspokojování potřeb od materiálních až po realizaci v pracovním životě, pro někoho jsou to kvalitní mezilidské vztahy (rodina, přátelé) a pro někoho je to jen pokud možno co nejzábavnější a nejzáživnější existování na tomto světě apod.
Smysl smyslu - to je jako co? Pokud všechno má svůj smysl, pak smysl musí mít i samotný smysl, neboli určování smyslu. Smysl smyslu si představuji jako "návod" k věci, abychom nemuseli po každé zjišťovat, jestli se dá auto třeba sníst. Když víme, že jeho smysl je doprava, stačí jen nasednout a jet (za předpokladu, že víme jak). Smysl je vlastně popis určité věci říkající nám k čemu ona věc slouží a jak ji účelně používat. Když pak ale vezmeme v úvahu teorii, že smysl života nelze určit, pak zjistíme, že všichni žijeme život bez návodu, ten nejlepší způsob jeho prožití stále hledáme a jediné co s určitostí můžeme říct je, že ho nikdy nenajdeme. Po tísíce generácí děláme pořád ty samé chyby, zatímco chleba umí sníst každý bez chyby, v životě se chybuje neustále. Jednoduše nevíme k čemu je a jaký je jeho smysl, tak se v něm potácíme ze strany na stranu a upínáme se na jiné věci, neboť upnout se na samotné žití snad ani nejde (ano pěkně se to řekne: "každý den se raduj, protože jsi na živu", ale v praxi to jaksi nefunguje). Podle tohoto uvažování je zivot vlastně nejdepresivnější činnost, jakou může člověk dělat, protože ji nedělá správně a jediné co ví je, že ji ani nikdy správně dělat nebude. Stejně jako lidi před ním, tak i lidi po něm budou vždy znova a znova sahat do ohně, aby zjistili to, co je starší než samotný člověk - že oheň pálí, smutné že? No já vím, ani ne, protože tady už teorie dostává od praxe značně na zadek, ale je zajímavé se nad tím takto zamyslet.
Nesmysl, na počátku bylo řečeno, že neexistuje, neboť všechno přece svůj smysl má. často se s oblibou říká "tohle nemá smysl", ale ono to ve skutečnosti smysl má, jen se nám ten smysl nelíbí, popř. není takový jaký jsme chtěli. Když vemu plastelínu a udělám neurčitou rozmáčknutou kouli, abych mohl říct, že je k ničemu a že nemá smysl, opět nebudu mít pravdu, neboť má smysl vzhledem k tomu, že naplňila můj účel činnosti - vyrobit něco, co je materialisticky k ničemu. Jenže ono to je předem stanoveným a následně naplněným cílem mé jednoznačně zaměřené činnosti a proto to (bohužel pro mě) smysl má. Dá se říct, že nesmysl je tak nedosažitelný a unikátní, že je v podstatě tím nejzajímavějším, co v životě lze poznat. Poznat něco, co vzniklo samovolně, bez příčiny, bez následků a je opravdu ale opravdu k ničemu by bylo až fascinující a díky své originallitě by to rázem bylo nejzajímavější věcí na světě, neboť by mělo tu jedinou vlastnost, kterou žádná jiná věc nemá - nemělo by to smysl. Ale teď už vám asi docvakává poslední věc, na kterou by narazila moje teorie č. 2 o smyslu života, neboť podle ní je život to jediné co smysl nemá, nebo i když má (třeba skutečně je nějaký tvůrce, který ten smysl zná), tak pro nás lidi ten smysl není známý a jak už jsem psal v minulém podobně laděném článku, někdy je důležitější jak se nám věci jeví, než jaké doopravdy jsou, takže... Takže? Takže! Život je to nejzajímavější, co lze na tomto světě poznat, byť důvod je pro někoho až paradoxně směšný (protože nemá smysl), pro praxi je hlavní výsledek a ten je jasný.
