Loňské léto patřilo robotům, když se na jedné straně ringu skládaly obří plechovky od Michaela Baye (Transformers: Pomsta poražených – recenze) a na druhé endoskeletonoví fešáci z domácí dílny režiséra pod přezdívkou McG. Výsledek tehdy? Plichta. Po ročním odstupu? Jednoznačná výhra na body druhého jmenovaného, jenž se – když už nic jiného – snažil, aby na sebe jednotlivé scény navazovaly, postavy měly základní motivace a okolo neběhali sexuálně neukojení puberťáci, pudlíci a robůtci.

Jistě, Terminator Salvation nesahá původním „Termoskám“ Jamese Camerona ani po šroubek na slitinovém záprstku, avšak jakmile odhlédnete od nostalgického vzpomínání na Sarah Connor, Arnolda v nejlepších letech a revoluční trikové aranžmá, získáte letní blockbuster, nabízející dostatek atrakcí k uspokojení nejednoho akčního fanouška.

Zapomeňte na „omyl“ v podobě Mostowovy přebarvičkované Vzpoury strojů (recenze). McG přichází s regulérním post-apokalyptickým prostředím, které odkazuje na snové vize v předchozích dílech a zároveň je dokonale své. Mohl bych sice nadávat, že výchozí „look“ působí jako videoklip KORN, ale co naplat, pokud to funguje, není námitek. A ono to funguje.

Atomovými bombami zdevastovaná krajina je neutěšeným místem, kde životní prostředí skomírá, města připomínají svou šedivostí a rozkladem rozestavěná obchodní centra na pražské periferii, a lidé přežívají povětšinou v drobných skupinkách, doufajíc, že si pro ně ráno nepřijde kovový likvidátor s rotačním kulometem.