Když jsem prvně zakotvil v přístavu manželském, zjistil jsem, že mít děcko je pro muže daleko náročnější záležitost než pro ženu, aspoň v mém případě tomu tak bylo. A je to celkem logické: žena, ta ví co se děje, klidně si leží někde na sále a čeká jenom až se to narodí, zatímco muž, zmítán nejistotou, prožívá muka duševní. Zdá se mu o siamských dvojčatech, císařských řezech neb horečkách omladnic, což je mnohem horší než jakákoliv bolest tělesná. Jako důkaz podávám zde chronologický průběh mých porodních trýzní.
Moje žena Milada neměla po celých devět měsíců těhotenství vůbec žádné potíže, zatímco já trnul, aby všechno dobře dopadlo. Ještě v den lékařem vypočítaného porodu vesele myla okna, a já se dusil ve zlých předtuchách. Třetí den po termínu mě žena vzbudila zcela nevhodně o půl čtvrté v noci s dotazem, co má dělat, když nemůže ležet protože ji bolí v zádech, ale když si sedne, tak zas nemůže spát. Věda, že ráno vstávám do práce o půl šesté, poradil jsem jí promptně, a celkem docela odborně, že: nemůže-li ležet a současně spát, ať buďto neleží, nebo ať nespí. Uposlechla mne jen částečně: až do rána si v pětiminutových intervalech střídavě lehala a sedala, takže jsem nemohl spát ani já, chudák.
