Modely, které nám nyní doslova vyrazí dech. Modely, z kterých se nám v koutku rojí slzička, když je uvidíme na vlastní oči a s velkou pravděpodobností jen jednou za život. Rozhodl jsem se dát dohromady a připomenout postupně to nejlepší od Ferrari. A to nejlepší, zdaleka neznamená jen nejrychlejší…

Nebylo ani třeba dlouho rozmýšlet, které Ferrari představit jako první a do hledáčku padl model 250 GTO. Tento model vyráběný v letech 1962-1964 vznikl jen a pouze kvůli homologaci pro závody FIA cestovních vozů GT skupiny 3. Proto také označení GTO (GranTurismo Omologata). Ptáte se, co že znamená cifra 250? První Vás určitě napadne výkon, ale ne. Výkon to není. 250 je číslo nesoucí jiný význam, resp. údaj o voze. A to je objem každého válce z celkového počtu dvanácti. Lze tak snadno usoudit, že pod kapotou vpředu podélně byl motor V12 o objemu 3.0l. Třílitrový agregát poháněl 36 exemplářů. Ve 3 dalších byl V12 o objemu 4.0 l. Těžké počty? Nedivte se, ale je to tak. Ferrari 250 GTO spatřilo světlo světa opravdu jen v 39 kusech! Něco tak úchvatného a oni toho vyrobili jen 39 kusů…Bože proč?

Bylo vyhlášeno jako nejlepší sportovní auto 60. let. Bylo také nominováno na titul nejlepšího sportovního auta všech dob a také na nejlepší Ferrari všech dob. Je to nejvzácnější a nejžádanější automobil na světě vůbec. Paradoxem je, že automobil nenavrhoval Pininfarina, jak byste čekali. Navržen byl Giottem Bizzarinim (tvůrce V12 v automobilech Lamborghini). 250 GTO je také považováno za ikonu elegantnosti. Kvůli vývoji procestovali snad celou zemi. Nevěříte? Tak například karoserii testovali v aerodynamickém tunelu na univerzitě v Pise. Teď už chápu, proč je tam ta věž tak šikmá. Vůz také testovali na okruzích v Monze a Modeně. Testovalo se také v brzkých ranních hodinách na italských dálnicích. Neuvěřitelné! Své pohonné ústrojí „gétéó“ zdědilo po předchůdci Testa Rossa. V12 dává úchvatných 300 koní při 7400 ot./min. V podstatě to bylo první auto, které pokořilo hranici 100 koní na litr objemu. S hnanou zadní nápravou byl motor spojen 5 st. manuálem a maximální rychlost byla u 3.0l modelů přibližně 278 km/h. Zmíněné 3 kusy s motorem o objemu 4.0 litru si to hnali i 298 km/h. Bohužel není jasně psáno zrychlení z klidu na stovku, uvádí se ale 6, 1 s. Na auto z 60. let a hmotností přes 1720 kg nevídaná čísla.

Pro splnění homologace bylo potřeba vyrobit 100 ks. Enzo Ferrari toto nařízení obešel s prohlášením, že vozy třídy GT vyrábí již od roku 1955. A prošlo to. Trubkové šasi mělo konvenční lichoběžníkové zavěšení s vinutými pružinami a vzadu elementární prvky kočárového odpružení. Skvělé také byly půlkruhové otvory na přídi vozu pro přívod vzduchu k motoru, které se daly zakrýt. Jiné otvory, například ty pod předními světlomety zase zaručovaly přívod vzduchu k brzdám a zajistily tak potřebné chlazení. Nepřipomíná Vám to hodinu fyziky s modelem 458 Italia? Jednu dobu vozy Ferrari dominovaly na automobilových soutěžích a důkazem toho je i 2. místo ve vytrvalostním závodě 24h LeMans roku 1962. Automobil měl ale zprvu problémy se stabilitou a to zejména ve vysokých rychlostech. Vše se vyřešilo přimontováním malého spoileru na zádi, který se postupem času stal pevnou součástí vozu a jehož „autorem“ byl sám velký Scaglietti, o kterého bohužel svět nedávno přišel.