Správn? by se m?l termín „fauna“ nacházet v uvozovkách, nebo? pojem fauna znamená živo?išstvo, avšak o prapodstatu ediakarských organizm? se až doposud vedou táhlé a mnohdy ostré spory. V Ediaka?e se m?že se jednat o mnohobun??né organismy, ale rovn?ž i o prvoky, ?asy, lišejníky i p?íslušníky zcela vyhynulé ?íše bioty. Nálezy v Ediaka?e z konce 40. let 20. století pokládal jejich objevitel Reginal Claudie Sprigg ( 1919 – 1994 ) p?vodn? za spodnokambrické, tedy sou?asné s faunami již tehdy známými z celého sv?ta. Koncem 50. let 20. století se však prokázalo, že Ediakarské nálezy pocházejí z usazenin pozdních starohor, tedy z vrstev asi 640 až 620 milion? let starých. Poté byla podobná pozdn? starohorní spole?enstva živo?ich? stejných ?i podobných t?m ediakarským nalezena na všech kontinentech vyjma Antarktidy. Zna?n? obsáhlé nálezy byly popsány z r?zných míst v Austrálii, z Namibie, Newfounlandu, Ruska a st?ední Anglie.

Z nejbohatších lokalit na výskyt ediakarských životních forem bylo získáno n?kolik desítek tisíc jedinc?, avšak mnoho z nich lze stále jen s velkými obtížemi klasifikovat. Ediakarské organismy se od naprosté v?tšiny mladších živo?išných fosilií odlišují hned na první pohled tím, že se nejedná o mineralizované skelety ?i schránky, tedy kruný?e, lastury nebo kosti. Sprigg se p?vodn? domníval, že našel otisky planktonních a nektonních organizm?, tedy v?tších živo?ich? s již vyvinutými orgány pohybu mající m?kká t?la. Badatel však byl však zasko?en tím, jak výborn? jsou jejich t?la zachována : uv?domíme-li si, že t?la naprosté v?tšiny druh? medúz obsahují až 99 % mo?ské vody, jeví se šance na zachování jejich t?l ?i ?ástí v jakémkoliv sedimenta?ním prost?edí jako nulová.

Stranou pozornosti v?deckých i laických kruh? dlouho z?stávalo dílo n?meckého badatele a biologa Hanse D. Pfluga „Systematik der jung-präkambrischen Petalonamae“ ze 70. let 20. století, ve kterém zpracoval nálezy ediakarských fosilií nalezených v Namibii. H.D. Pflug dochází k záv?ru, že všechny tam?jší ediakarské taxony pat?í pouze k jednomu, zcela vym?elému kmeni, který nazval Petalonamae. Nesprávné pochopení toponymiky n?kterých nalezených jedinc? a idealizované popisy jejich taxon? u?inily životní dílo Hanse Pfluga v mnoha ohledech sporným a pro své rozporuplné záv?ry se nestalo základem pro další bádání; p?edznamenalo však p?ístup n?kolika autor? sou?asnosti - tendenci slou?it všechny ediakarské taxony do jedné samostatné skupiny životních forem.

Martin Fritz Glaessner ( 1906 – 1989 ) vycházel v rámci zkoumání Ediakarských životních forem z p?edpokladu, že ediakarská fauna je složena p?evážn? ze zástupc? dosud žijících živo?išných kmen?, t?íd a ?ád?. Zprvu se stali hlavními argumenty pro tento názor lá?kovci, p?edevším medúzy a osmi?etní koráli v?etn? typických „ediakarských“ rod? Rangea a Charnia, avšak brzy se staly d?ležit?jšími bilateráln? soum?rné taxony Dickinsonia a Spriggina, jejichž morfologie byla velmi blízká n?kterým žijícím „mnohošt?tinatým ?erv?m“ a polychét?m. P?ímé srovnávání takto ?asov? odlehlých taxon? ovšem nutn? muselo narazit na bagatelizování problému možné konvergence. Jedna z dalších ediakarských fosilií, jenž byla nalezena v opušt?ném lomu v Leicestershiru v Anglii, byla p?vodn? pokládána p?edevším svým objevitelem za ?asu. Po jejím srovnání s ediakarskými jedinci, které v té dob? intenzivn? studoval australský paleontolog práv? Martin Fritz Glaessner ( 1906 – 1989 ), její nálezce velmi neochotn? a za pom?rn? dlouhou dobu p?ipustil, že by se mohlo jednat o živo?icha. Záv?ry pokra?ovatel? Glaessnerovy školy p?ijal nap?. S. Conway Morris, který u?inil jeden z prvních pokus? o syntézu paleontologických a molekulárn?-biologických dat p?i konstrukci „stromu života“. Tém?? všechny ediakarské organismy jsou do tohoto „stromu“ zabudovány jako mnohobun??ní živo?ichové pestré taxonomické p?íslušnosti.