Občas lze zaslechnout názor, že s touto republikou, se to nepohne k lepšímu, dokud nevymřou generece, přímo zasažené komunistickou diktaturou. Toto tvrzení, může být pravdivější, než se na první pohled zdá. Blížící se komunální volby mohou trochu napovědět, jestli už je tato země trochu čistější, protože lidi s ambicí ovlivňovat věci veřejné, můžeme osobně znát. Poté, co se ke mně dostala kandidátka strany Věci veřejné, do komunálních voleb, u nás v Děčíně, musím se přiznat, že i já, tento poněkud drsný názor sdílím také.
Psal se rok 1990. Muselo to být někdy v únoru, maximálně v březnu, tedy zhruba čtyři měsíce po událostech v listopadu 1989, známých jako Sametová revoluce. Už trochu odezněl revoluční étos a společnost nezadržitelně nabírala západní kurs.
Já jsem tou dobou studoval ve druhém ročníku děčínské strojní průmyslovky. Jako druháci jsme si právo na účast při důležitých událostech museli celkem tvrdě vydupat na komunistickém vedení školy, ale touto dobou už nikdo revoluci nezpochybňoval(kromě opravdu zarytých fanoušků komunistického režimu a všech těch, kteří se buď měli dřív dobře, nebo se dřív měli dobře). Konečně se nikdo nestaral o to, co máme na sobě, zeměpis a dějepis přestával být nuda, začali jsme se učit nové předměty ekonomiku, angličtinu a výpočetní techniku. Zkrátka důkazy o tom, že svržení komunistické moci, bylo nutné a morálně správné, se daly najít všude kolem. Většina lidí se konečně svobodně nadechla a přisluhovači režimu, koukali honem rychle, aby se na jejich minulost zapomělo, nebo se snažili urvat co šlo. Klasika.
Až na jednoho hrdinu. Tehdy v únoru nás čekalo suplování. Naše učitelka na občanskou nauku onemocněla a namísto ní dorazil On. Znali jsme ho od vidění, snad inženýr co učí technické věci, třeťáky, čtvrťáky. Nikdo z nás netušil, co v sobě tenhle nenápadný inženýr nosí. Po seznamovacích frázích přišla výuka. Učitel se zeptal, jestli jsme spokojeni s vývojem po novém roce a když se značným znechucením ve tváři vyslechl naše šestnáctileté ódy na nový svět, přešel do protiútoku. Zbývajících třicet minut nás krmil takovými perlami, jako že to teprve přijde a poznáme, jak to bylo za komunistů fajn, popření všech, už všeobecně známých zločinů komunismu a několikero důrazných varování, abychom si dávali pozor, že ještě není konec a abychom už brzy nelitovali svých postojů v revoluční době a zavčasu se přidali na správnou(tedy komunistickou) stranu. Během přednášky zbrunátněl a přesto, že venku už bylo všechno všem jasné, v naší třídě kroužil strach. Po hodině zůstala velká část z nás v šoku sedět, naprosto konsternována. Ten člověk byl fanatickým zapálencem komunistické internacionály a ještě v únoru 1990 se nestyděl strašit šestnáctileté děti. Nevěřil jsem vlastním uším a očím.
