Naše planeta trpí. Zhruba od poloviny 70. let 20. století se její utrpení zvětšuje. Příroda už dávno není dominantní; globální oteplování ovlivňuje úbytek hmotnosti ledovců, což způsobuje nepřekonatelné problémy mnoha zvířatům; objem zeleně ve světě rapidně klesá; ve městech je všudypřítomný smog, kouř a děsivé prostředí v hluku a v jedovatém zápachu na denním pořádku. Dá se s tím ještě něco dělat?

Otázku jsem položil možná příliš zjednodušeně a nepřesně. I na Západě existují snahy o zlepšení tohoto tristního stavu a zdá se, že i sílí. Na druhou stranu se tyto snahy realizují jenom pozvolna nebo jsou “kompenzovány” dalšími zásahy do přírody. Obecně lze říci, že tendence ke zlepšování stavu (jsou-li vůbec) jsou méně intenzivní než k jeho zhoršování.

Zda lze vývoj vedoucí k vyčerpání zdrojů planety nejen pro lidský život, ale v jejichž důsledcích vymírají celé druhy živočichů už dnes, ještě nějak zastavit, je otázka v první řadě pro civilizace, které tento stav způsobily a které jej prohlubují. Je zřejmé, že právě jejich životní styl je nezdravý jak pro ně samotné, tak pro daleké okolí a potažmo celou Zemi, ovšem jejich sebereflexe je minimální a obklopeny a uneseny svým bohatstvím a nadbytkem nejsou s to vnímat stále blížící se hrozby.

Určitou cestou by, podle mého názoru, mohla být výchova k ekologii. Ve výchově by měl být alespoň prapočátek orientace lidí ve společnosti. V kontextu naší současné politické situace, kdy právě shora jsou tendence spíše k antiekologickému chování a aroganci vůči životnímu prostředí, kdy se varování ekologů otevřeně bagatelizují, se nezdá být tato cesta (zatím) reálně splnitelná. Inklinování k výchově k tzv. finanční gramotnosti, podceňování morálních kvalit a všech jiných lidských kvalit na úkor intelektuálních, inklinování k materializmu a bezduchému individualizmu jsou rovněž prvky, které přispívají k pravému opaku než k pěstování nějakého ekologického citu.