Rozhovor, ktrerý Vám nyní předkládám, by se dal považovat za pokračování článku Bída pop-psychologie. Znovu zde nechybí Zbyněk Vybíral a jeho kritický jazýček. Tentokrát ale svůj přísný pohled směřoval na otázky, které jsem mu položil. Příjemné počtení!

***To by bylo "na dlouho". Zabývám se psychoterapií v podstatě každodenně, už řadu let hlavně teoreticky. Jeden z "proudů" v psychoterapii, které jsme na katedře rozvinuli, je zkoumání a ověřování toho, co je seriózní psychoterapie, a co ne.

Ano, hned Vás jistě napadne otázka kritérií – právě jimi se zabýváme už řadu let. Konzultujeme s předními autory ze světa, vystupujeme na konferencích, a znovu a zase: čteme, diskutujeme, píšeme si s těmi, kdo se tím zabývají ve světě atd. atd.

Ať však budeme jakkoliv dlouho diskutovat o kritériích, jedna věc je celkem jasná (i bez vědy): evidentně tady jsou seriózní (odbornou psychoterapeutickou komunitou uznávané) přístupy terapie, a vedle nich způsoby pochybné, tzv. alternativní, málo seriózní, vázané na svého zakladatele (guru) atp.