V uplynulých měsících se vyrojilo množství různých zpráv o rizicích souvisejících se sledováním 3D televize. Je však třeba podotknout, že se často jednalo spíše o spekulace, které nebyly podložené seriózními studiemi....
3D technologie totiž ještě nezaznamenala dostatečně široké rozšíření, aby bylo možné laicky posoudit, co se bude dít, pokud s ní budeme v každodenním styku. V tomto článku bychom proto chtěli naše čtenáře seznámit se závěry, ke kterým dospěly vědecké výzkumy, které se na tuto problematiku speciálně zaměřily.
O zdravotních rizicích spojených se sledováním 3D televize se začalo rozsáhle diskutovat v dubnu tohoto roku, kdy vydala společnost Samsung varování před možnými negativními reakcemi organismu. Hovořilo se v ní o tom, že se mohou vyskytnout změny ve zrakovém vnímání, mdloby, závratě, oční či svalové tiky, nutkání ke zvracení, záchvaty, křeče, potíže s orientací nebo dokonce ztráty vědomí. Ve zprávě bylo uvedeno, že 3D televizi nemají sledovat děti, těhotné ženy, staří lidé a také ti, kdo jsou pod vlivem alkoholu. Tyto informace sice mohou znít trochu hrozivě, je si však třeba uvědomit, že varování představovalo především pojistku proti soudním sporům, které by se případně mohly v budoucnosti objevit. V současnosti byla zveřejněna nová zpráva, která je již ve svých formulacích o poznání mírnější. (1)
Při sledování 3D obrazu nastává nesoulad mezi skutečností a virtuálním světem. Každé z očí dostává mírně odlišné obrázky určité scény. Mozek poté tyto dva obrazy spojuje, a tak dochází k vytvoření iluze trojrozměrného prostoru. Je sice pravda, že skutečný svět je trojrozměrný – to, co nám nabízejí 3D televize, však není trojrozměrný svět, ale pouze jeho iluze. Steven Nussinowitz z Kalifornské univerzity v Los Angeles v této souvislosti zmiňuje dva příklady toho, jak může dojít k dezorientaci diváků. (2)
Pokud se k nám ve skutečném světě přibližuje nějaký objekt, dochází k tomu, že se sbíhají optické osy obou očí (k tzv. konvergenci), a zároveň probíhá akomodace čoček, která umožňuje udržet objekt v zorném poli. Když se díváme na 3D filmy, jsme vystaveni klamnému pocitu, že se k nám objekt přibližuje. Dochází k "senzorickému konfliktu" – optické osy očí se začnou sbíhat, ale čočky jsou při tom zaměřeny na obrazovku či promítací plátno, které zůstává stále ve stejné vzdálenosti.
