Netřeba toto téma dlouze představovat, neboť předpokládám, že si touto strastí v podobě školních známek prošel každý. Tedy přinejmenším každý čtenář tohoto fejetonového poklesku, protože kde jinde by se naučil číst než ve škole. Nadaní samouci a autodidakti nechť okamžitě zapomenou na tento text, protože by jim stejně nic nového nepřinesl.

Za těch několik let, co navštěvuji školu, jsem si ještě pořádně nezvykl na styl ohodnocení žáka. Rozmezí pěti známek pro ohodnocení znalostí mi přijde směšné až absurdní. Ten má jedničku, ten má dvojku... Známka se stala jakýmsi rovnítkem mezi číslem a vědomostmi.

Vždyť i sportovci, aby mohli porovnávat své výkony, potřebují přesnější údaje. Kupříkladu skok do výšky, kdybychom měřili skoky po celých metrech, tak k překonání rekordu by musel skokan skočit o celý metr výš a například běžci maratonu by museli své výkony zlepšovat o celé hodiny.

S takovýmto přístupem by student s jedničkou neměl co zlepšovat, protože by nejspíš podle těchto pravidel věděl vše. Škola se stala zvláštním trhem, kde nabídkou jsou slepě naučené řádky ze sešitu a poptávkou nejspíš ony známky. Učitelé se stali vypočítavými obchodníky, často i lichváři, kterým dlužíte půl známky do druhého pololetí. Nejsme tedy daleko od vize zprivatizovaných škol, kde student na začátku roku zaplatí školné a poté v průběhu roku dostává místo známek zaplaceno, ač mu uniká fakt, že znalosti získává pro sebe a ne pro prachy.