Od svého otce jsem dostal filmový dokument s názvem Osvobození západních Čech americkou armádou v roce 1945, který vydalo Velvyslanectví USA v Praze. Dokument je věnován vojákům americké armády, kteří se podíleli na osvobozování západních Čech v roce 1945. Velvyslanectví USA při příležitosti výročí 60. let konce 2. světové války oslovilo americký národní archív a sestavilo snímky, které nebyly dosud v ČR publikovány. Jedná se o nesestříhané němé záběry bez komentáře přímo od amerických vojáků. Jednotlivé záznamy začínají pouze datem. Záznam z května. 1945 ukazuje vstup amerických vojáků do Chebu.

Nedaleko Chebu procházely tzv. „pochody smrti“ z evakuovaných vyhlazovacích německých lágrů, které Němci evakuovali s přibližováním východní fronty. Snažili se tak zamaskovat stopy své zločinecké činnosti. Tyto pochody měly jediný cíl: pobít vězně po jejich cestě. Nebyly určeny skutečně k evakuaci, ale byly součástí celého německého plánu na jejich vyhlazení. Za ostrého tempa v nelidských podmínkách, za neustálého bytí SS manny padali zesláblí vězni po desítkách. Byli dobíjeni během cesty. Jejich hroby jsou často neznámé. Jeden takový pochod – celý transport ruských a polských žen byl nedaleko Chebu postřílen a zahrabán do mělkého hrobu. Toto německé vraždění těsně před kapitulací Německa však bylo odhaleno americkými vojáky.

Co udělali američtí vojáci? Donutili místní Němce, tedy ony sudetoNěmce z Chebu a okolí, kteří jako pátá kolona rozbili Československý stát a zločinným způsobem vraždili české lidi během kritického roku 1938, aby povražděné vězenkyně vlastníma rukama vyhrabali z mělkých hrobů a uložily do rakví k důstojnému pohřbu. Místní Němci byli přinuceni americkými vojáky k vykopání hlubokých hrobů, exhumaci mrtvých těl a jejich pohřbení. Nejprve byli všichni Němci shromážděni a museli povinně projít kolem seřazených mrtvých těl z pochodu smrti, která jejich soukmenovci povraždili, a pak je pohřbít za účasti Čechů a amerických vojáků, kteří na celou akci dohlíželi. Během záběrů nebylo viděno žádné bití, mlácení od Čechů nebo US vojáků, pouze pohledy prozrazovaly, co si lidé myslí.

Jinými slovy, sami američtí vojáci zcela bez problémů uplatnili kolektivní vinu Němců. Kdo by se asi tenkrát opovážil prohlašovat, že tito Němci jsou nevinní, neboť oni přeci nebyli ti, kdo přímo povraždili transport bezbranných žen? Nikdo z Němců se neodvážil ani vznést protest, všichni moc dobře věděli, že v tom jeli společně, že o tom věděli, Hitlera podporovali a těšili se až si budou moci užívat svého vítězství a nyní přišla odplata za tyto zločiny. Vojáci v tom měli zcela jasno, jak to je s otázkou viny Němců a také podle toho jednali a řekněme: plným právem. Nevystupovali jako „vítězové“, kteří, jak bývá zvykem u vítězství agresorů, mohou vše, ale jako spravedlivá odplata za zločiny Němců – německého národa. Tenkrát nikdo neprotestoval nebo si nestěžoval a neodvolával se na nejrůznější konvence apod.