a protože je fyzicky líp vybaven, ustupuji možnému násilí a naučím svého jezevčíka kouřit. samozřejmě, že dýmku, o smrdících papírkách ani nápad. a že mi do toho hraje miles davis, půjde to líp.
moc spolu v poslední době nemluvíme, tedy s mým autorem. pořád píše ty své ptákoviny a musím je poslouchat, jak mi je dokola předčítá. a to ještě, prej - jak se mi líbí?... sem tam i některé jo, ale jak mi strká pod čumák ty svý veledíla, tak jsem mu řek´: „máš smůlu, jsou na jedno brdo a z tebe nic nebude...“ ani nažrat jsem ten den nedostal. a tak spolu nemluvíme, a když mě chce nahlas ignorovat, tak si zapálí tu svou dýmku, našlápne pořádně nahlas nějakou muziku, i když ví jak mám citlivé uši, a hulí, a i foukne na čumák! no zpočátku na vraždu, ale že ho už znám nějaký ten pátek a jsem zvyklej, musím uznat, že smradlavá cigareta to tedy není. a prej kouří lisovanej anglickej tabák bez příměsí. nemůžu si pomoct, ale kecá jako vždy, mám čumák a cítím tam vůní bezpočet. nechtěl jsem dál rejpat, a tak koukám na krabičku „university flake peterson“ a už hledám na netu, z čeho všeho to tedy je. a cizí řeči neumím a v češtině je prd. můj čich stokrát jemnější a cítím tam snad napuštěné dubové sudy a těch tabáků několik, ale voní, to jo. no, ode mne to neuslyší!
