melancholickej začátek tohoto dvanáctého letopočtu si o to přímo naříkal aby se jím stal. a svět kolem něho zatím pořádá bláznivej závod o život. kdo dřív, kdo nejdřív a kdo hned? a co? o to vůbec nejde! život je přeci tak krátký! a tak v němém úžasu pozoruju ten běsnící život vyhrožující bůhví proč právě těm melancholikům. a snad i ta země váhá na kterou stranu se přidá a snad jenom potřebuje vzkázat jak takové běsnění vypadá doopravdy. a tak starověcí bohové bouřek a větrů jsou pouštěni z řetězů..

a vynález století, jako závodní schody do podzemky želivského mi už v padesáti hezky připomíná, že tento svět je pro jinou generaci. a ze zdvořilosti raději nebudu po té generaci pátrat, když evropa stárne v přímém přenose. reality show zítřka!

velebím tlusté lidi co se odvažují svou leností postavit lavině. a taktně pomlčím, že jim ani nic jiného nezbývá. tahle drobnůstka, ale nic nemění na skutečnosti, že jsou to právě oni, tlustí, kteří se stávají symbolem odporu proti šílenému snažení dosáhnout pomocí rychlosti nirvány.

zastavit se a jen koukat. to snad krom třech postižených dokážou jenom zvířata, pokud je nevyplaší právě ti běhouni životem. kdyby to bylo zítra, tak bych se stal záchrancem jednoho života, protože ta beruška co se válela na zádech a naprázdno kmitala všema nohama (důrazně se ohražuju proti nařčení, že právě její zachránce ji dostal do této nelichotivé polohy!) a já ji milostivě přemlouval aby se laskavě chytla mého prstu a nechala se odnést na blízkou zelenou a snad ne umělou palmu. a taky se ohrazuji proti tvrzení s vypočítavosti, že až já sám se ocitnu v podobné poloze aby mě karma ráčila na nohy navrátiti. mě tedy nemusí nikdo přemlouvat abych se chytil.