„Zhruba po třech hodinách ohlašuje melodie desetiminutovou pauzu. Systém melodií se asi osvědčil, protože každá pauza, stejně jako každá skupina asi 60 lidí, měla jinou. Proč vlastně? Přece aby se netvořily fronty a zefektivnila se produktivita a pořád probíhala výroba, " popsal jednu z mnoha nejčastěji používaných praktik - shodnou v jistých směrech snad už jen praktikami v nechvalně známých příhraničních továrnách Maquiladora v Mexiku.
Tyhle praktiky, které by snad mohly bez nadsázky v něčem připomínat i dobu totálního nasazení, zavádí hlavně sami provozovatelé těchto fabrik - bohužel často cizinci. Těch je jen na plzeňských borských polích celá řada, vlastně většina. Ale nejen tam, podíváme-li se, jsou kdekoliv po celém česku. Nikdo tyhle rádoby podnikatele z ciziny tak vlastně nijak nehlídá a nekontroluje. Zkrátka si tady mohou zavádět své vlastní zákony, podmínky a vize, naprosto bez jakéhokoliv strachu z kontrol. A co je snad už nejhorším na to všem: stát jim dává tučné všemožné úlevy a bohaté finanční pobídky, jen když sem přece jen přijdou podnikat. Za jakou cenu, to už je jedno...
„Pracovní týmy byly složeny asi po osmi. Jak postupoval polotovar po lince, každý musel rychle vykonat svoji operaci. Ve chvíli, kdy jsou na vaší rychlosti závislé výkony dalších lidí a ti jsou pak odměňováni prémiemi dle splněných norem, funguje vše mnohem lépe, než kdyby nad vámi stál dráb. Ani průmyslová kamera by nedokázala víc. Každý hlídá každého. Pořád někdo sleduje, jak vám to jde, jak plníte a zda na konci měsíce budou prémie. Když náhodou nestíháte nebo si potřebujete narovnat záda a protáhnout se, čekají vás horké chvilky. Vlastně jsem si tuto neomalenost dovolil jen jednou a radši se sklonil před sedmi páry vzteklých očí. Pětistovka na konci měsíce má opravdu velké kouzlo, " pokračoval ve svém vyprávění novinář o tom, s čím se setkal jako zaměstnanec téhle japonské fabriky.
Skoro by se tak s jistou nadsázkou dalo říct, že praktiky, které se v zahraničních fabrikách vůči všem zaměstnancům - často i těm nelegálním používají, jsou někdy možná i za hranicí zákoníku práce, skoro by se notně mohlo říct, že hraničí s mobingem. Ale pročpak by přece měli podnikatelé - cizinci hledět a respektovat naše zákony, když pro ně platí jen ty jejich vlastní. Vlastní, které si sami ve svých fabrikách vyrobí a zavedou. A tak není vlastně žádného divu, že v česku si mohou dovolit takřka cokoliv. To se pak přece není vůbec čemu divit, že ti obyčejní dělníci, spíše však nádeníci i pro tu pětistovku - v prémiích - zkrátka udělají všechno. Kéž by jen pro pětistovku. Přece i pro ten plat, o kterém by se mohlo bez jakékoliv přemrštěné nadsázky mluvit jako o „tlučení bídy s nouzí", která ani zdaleka přece nemůže vynahradit vynaloženou snahu, energii a řádně - často pod nátlakem - odvedenou práci.
