když se mi na chvíli rozsvítí, byť jen na obloze, tvářím se nenápadně vznešeně a s oslí hlavou, aby člověk nepoznal, jak moc za to můžu. proč trápit neopotřebovaného jedince myšlenkou?
kráčím, podupávám kopyty dláždění a nenápadně juknu na zrcadlo, kde nikdo není... jsem spokojen a neviděn. otřesu oslí hlavou a na malou chvíli chci být obyčejným člověkem. kdo zaplatí, bude viděn i v zrcadle! krásné! chvíle zasnění a vše je pryč. proti sobě vidím letět vítr. silný větrný proud se právě dvakrát stočil a míří ke mně. a už mám závratě, jsem unášen nad střechy a ulice. hraje si se mnou a točí, jako bych byl létajícím papírovým drakem. nevím, na co a kam koukat dřív, a už mám divný pocit a nevím, kde mám svá kolena a kopyta. nakonec i ta oslí hlava se stane tak lehkou, že i papírovou může být. jsem papírovým drakem. začínám si ten papírovej život užívat, začínám se smát. směju se všemu a víc. chechtám se jako blázen a točím se dokola a dokola. až hejnem špačků konečně je zastíněn můj vytlemenej obličej. nevím, co je se mnou a jen mávám zběsile křídly strháván černým opeřeným mrakem. křičí a křičí a křičí všichni do vlastního mraku, kterého jsem kousek. nestačím sledovat kam a proč. letím a točím se v tepu ptačího hejna, až pod sebou vidím důvod. křik, co předtím byl jen šeptem, teď opravdovým je a řádky vyrovnané do zelena jsou teď naše. tolik a tolik sladkých bobulí! tak takhle vypadá opravdové štěstí!
