krásná panna na ulici a řetěz kolem krku, aby mohla svým plastikovým úsměvem předvádět původně snad šaty. němý výraz s větou na půl cesty. a coby taky říkala na ten svůj ocelovej fešáckej obojek. kousek stagnace v tom našem ukřičeném a upospíchaném světě, kde už ani člověk nemá čas na ten svůj ubohej život. spěchá a snad utíká kolem hřbitova, aby skokem do rakve, která se už jen tak tváří, aby konečně někde byl včas. jen aby nezapomněl na svůj smartphone.

a protože jsme teď ve sportovní hale a právě plné gymnastiky, kde v šílených původně rytmech poskakují děvčata a předvádějí tanec. a za týden je tu nová kategorie a pro jistotu v šíleném tempu poskakujících děvčat... a pak za týden ještě další a další. a už se nikdo neodváží hodit podotek o absenci různých barev.

a pak uplyne pár let a přeci jen se našel odvaha, co mu chyběla ta původní estetika s elegancí na žíněnce předváděná. jen třeba ještě vymyslet pro ni pojem. a co takhle „estetická skupinová gymnastika“? nový pojem, stará hra. a na malou chvíli je vše, jak má být.