budík dovedu přelstít, budík zvládnu zmáčknout, než se rozdrnčí. budík v sobě má snad každý, budík je v pohodě. ale pro jistotu jsem mu vypolstroval zvonek vatou, aby krapítek i ladil a nehlušel tolik. zamykám dveře a výtahová podlaha težce zasténá. těžce a skřípavě. pár schodů a mám to akorát. trolejbus sice z poslední dekády minulého století, ale je v něm místa jako v žádném po něm - asi se zmenšujem.
i dálkové autobusy to naznačují. trolejbus zavírá a děsss!! ten pronikavě dlouhej a ječák nade dveřmi. a všichni jinak v pohodě. jen mé uši si klidně osamoceně trpí. přijede vlakové nádraží i s lidmi v něm. tady si ještě žádnej mašinfíra nedovolí co za chvíli na příští zastávce. jednoho jsem vídával, co si dovolil i do běžné zastávky pomalounku zajet a v tichu zastavit. dlouho mu tuto výstřednost kolegové nestrpěli. pouze rychlobrzdou, jakoby byla otázkou prestiže, s parádním škřípěním brzd přesně k perónu. a všichni jsou v pohodě. oni nesměj, a nepomůžou si, jsou to deprivanti a byli vypěstováni jinými deprivanty. a bude to tak ještě dalších dvacet let. začarovanej kruh. restaurace s hudbou pro personál a tupá ovce jen zaplatí a jde dál.
