Fascinuje mě tenhle stav, kdy se člověk zarputile snaží tvořit, měnit, zdokonalovat a modernizovat a v takovém světě je všechno hrozně pomíjivé oproti “vnějšímu” světu, kde všechno běží nenásilně a pomalu, čemuž také odpovídá doba jeho trvání. - připomíná mi to úryvky z Tao te ťing: “Prudký vítr netrvá celé ráno, silný déšť nevydrží po celý den” nebo “Kdo vystoupil na špičky, nemůže (dlouho) stát. Kdo dělá velké kroky, nemůže jít (dlouho)” “Všechny věci se rozvíjejí a navracejí k svému počátku. Návrat k po- čátku se nazývá klid, klid se nazývá návrat k životu. Návrat k životu se nazývá stálost.” - (k tomuto dojde samozřejmě každý i bez spisů o Tau, ale mě osobně se líbí nejvíc ono podání) Vidím v tom nesmírnou rovnováhu a spravedlnost(nejsou to moc velká slova?) a nepoměr trvání lidských civilizací a trvání přírody je toho dokladem. Příroda je pasivní, tvárná, člověk zmůže zdá se všechno, a přesto je odolnější a pevnější než on.