Psal se rok 2001 a světem – jako každý rok – otřáslo hned několik událostí. Američané (a spolu s nimi také všichni ostatní) museli například zkousnout teroristický úder na solar v podobě zdemolovaných „Dvojčat“ Světového obchodního centra, našinec oplakával úmrtí fotbalového internacionála Pepiho Bicana a v závěru roku přišla událost, jež měla definovat jistý žánr kinematografie dekádu dopředu.

Správně: Stačilo, aby Harry Potter poprvé okusil kouzla a čáry, proběhl se po bradavických pozemcích a objevil slavný Kámen mudrců, a bylo jasno (především kvůli komerčnímu úspěchu), že se z něj záhy stane legenda. Legenda rozprostřená do sedmi (resp. osmi) filmů, z nichž jedny dřou bídu s nouzí, zatímco druhé baví i diváky, kterým knižní série J. K. Rowling říká zhruba tolik, jako Uwe Bollovi pojem „dobrý film“.

Přínos filmů o mladém „čáryfukovi“ je v tuto chvíli nezpochybnitelný stejně jako jejich dramatický vývoj, jenž s každým dalším dílem přiblížil sérii blíže dospělému publiku a ukázal vztyčený prostředníček těm nejmenším.

Avšak z první kapitoly režírované rutinérem Chrisem Columbusem, jehož nejlepším snímkem nadále zůstává duo filmových rošťáren Macaulaye Culkina (Sám doma a Sám doma 2: Ztracen v New Yorku), zůstala po letech spíše lehká pachuť na patře, nežli spokojené bručený odrostlých diváků.