Kapky se odrážely tmou jak vyhaslé komety na okně, a jejich mrazivé šeptání mi nic nepomáhalo přestat přemýšlet… Jak můžu já, jako člověk, ba co míň, ale víc, jako dívka přestat myslet na to druhé pokolení? Vzpomněla jsem si na nádherný reklamní citát od jedné firmy pro dámské oblečení : „Thank you God, I´m a woman..“ (Děkuji Bože, jsem žena…). Děkuji Bože, jsem žena. Vážně děkuji, ale k čemu to, když ani žena? Jsem dívka s pravomocí možná na spláchnutí záchoda.

Venku je chladno, a šedivo i když už je dávno tma. Je to všude vlezlé univerzální počasí, super. Přemýšlím, už zase mi do toho hrají kapky. O svém životě. Napsat o tom něco, bude z toho neuvěřitelný životně vášnivý příběh o jedné éře člověčího bytí. Neustále zamilovaná, rozdrásaná, zlomená a připitoměle usměvavá s takovým tím výrazem v obočí, kterého si všimnete. No zamilovaná… v rámci možností, spíš pitomá! Myslím, že je to tak.

Každá dívka, slečna, žena má slabost, v každé situaci až do vyčerpání pro jednoho chlapa! Tenhle problém mám už od svých 13-ti let. Není to brzo?Chápete to? Já ne.Člověk nenáviděný proto, že je milován. Člověk tak moc arogantní, že je těžké ho nemilovat. Člověk tak dokonalý, že ho máte potřebu nenávidět. Lidské stvoření, které když miluje, tak těžko přestává. Jediná jeho chyba je, že je to muž…

A teď? Teď brečím nad každou písničkou, kde je „smuteční“ piano. Teď si při každém rolákovém svetru vzpomenu na to, jak moc je nenáviděl. Jak mu vadil každý pokrytý kousek kůže, když ležel hned vedle a chtěl mě líbat a objímat. Jak všechny vůně nejsou cítit… Jak jsou všechny dotyky jen gesta. Jak najednou slova mají jiný význam. Jak se hledám, jak „nás“ hledám v postavách filmů a hrdinů knih. Jak je vždycky naděje, která nepřichází.