„Trháš si obočí?“ „Ne.“ „Já jo.“ Rozezněl se smích po nábřeží u muzea. Plno zjišťovacích otázek na které jsou všechny odpovědi správné. Milý úsměv, milá vůně, milý člověk, milý zážitek, milý den, milé odpoledne, milenecky mile utajené rande.

Nikdy nevěřte člověku, který vám bude tvrdit, že se moc nesměje. I když možná v tom je určitý záměr. Když vám lidé budou říkat, že čtyřlístků moc není, budete je hledat a budete si jich víc hledět a vážit. Každého toho mile upřímného a vše říkajícího úsměvu prostě úsměvu, kterého si člověk všimne.

Svobodný, lépe řečeno-nezadaný člověk často přemýšlí nad tím, jak moc by chtěl někomu patřit a když už to přijde, najednou zatáhne drápky, naježí hřbet a zjistí, že to není ani moc košer.

Představuji si náruče, měkké dlaně, velká ramena, rozespalé bloumání po místnosti a vůni, do které se vám chce padat…ale jak jsem řekla, když už toho docílíte, najednou to není ono.