Alexandr se stal legendou již za svého krátkého života a dnes - 2300 let po jeho smrti - je řazen mezi hrstku mužů, kteří náš svět svými činy navždy poznamenali.Alexandrova vítězství předznamenala tzv. Helénské období - datuje se od roku 323 před n.l., kdy zemřel, do roku 31 před n.l. - epochu, během níž se řecká kultura rozšířila do severní Afriky a jihovýchodní Asie a zanechala stopy v Egyptě, Libyi, Iráku, Iránu, Afghánistánu, Pákistánu a dalších zemích. Míšení řecké a perské kultury s dalšími ovlivnilo všechny aspekty života: jazyk, státní správu, umění, literaturu a náboženství - změnám uniklo jen máloco.
Výboje Alexandra Makedonského, bitvy a města, která založil během jedenácti let.Kdysi bylo moderní přisuzovat Alexandrovi úmysl vytvořit multikulturní světové společenství. Ve skutečnosti je to však nepravděpodobné. O jeho vojenské genialitě není pochyb, ale názory na jeho další povahové rysy se různí. Každý si představuje Alexandra po svém. Sám Alexandr, jako chytrá superhvězda, která si pečlivě hlídá svoji image, udělil právo vyhotovit svoji podobiznu pouze třem umělcům své doby: sochaři Lýsippovi, proslulému malíři Apellésovi a rytci drahokamů jménem Pyrgotelés. Stejně jako Napoleon, byl i Alexandr neobyčejně malý, pravděpodobně měřil jen o něco více než půldruhého metru, a podsaditý. Přesto byl údajně krasavec s hřívou dlouhých kadeřavých vlasů a světlou pletí, která měla podle Plútarchovy biografie z 1. n. l. měla "narudlý nádech ? zvláště na obličeji a na hrudi." Hlavu držel nakloněnou lehce doleva a v očích měl "něžný výraz" - některé novodobé lékaře přivedly tyto znaky k názoru, že trpěl vzácnou poruchou zraku známou jako Brownův syndrom - naklonění hlavy mu umožňovalo vidět rovně. Podle všeho mu nemohl narůst plnovous, a tak zavedl módu hladce oholených tváří. Jeho jemný a hezký vzhled však odporoval umíněné a ctižádostivé povaze. V severním Řecku, necelou hodinu od Soluně, se nacházejí pozůstatky Pelly, makedonského dvora a Filipova hlavního města. Okolní krajina je hornatá a divoká. Zde se okolo 20. července roku 356 před n.l. narodil Alexandr. A zde také, kromě jedenácti let, prožil celý svůj krátký život. Přestože byl královským synem, byla jeho výchova spartanská. O jednom ze svých prvních učitelů Alexandr říkal, že jeho představou snídaně byl dlouhý noční pochod a večeře že připomínala lehkou snídani. Vyrůstal dvoře svého otce - Filipa Makedonského (obratný politik a vojevůdce, který připravil Alexandrovi cestu) mezi profesionálními vojáky a lovci - jezdci vydatně holdujícími pití. Navzdory různým neshodám vychovával Filip svého syna jako dědice svého království. V roce 343 před n.l. pro něj získal jako učitele bývalého Platónova žáka Aristotela. Filipovým nejvyšším cílem bylo napadení Persie, dávného nepřítele Řecka na opačné straně Egejského moře. V roce 336 před n.l. však šestačtyřicetiletého Filipa zavraždil člen jeho tělesné stráže, možná bývalý milenec (jako většina Řeků z vyšších tříd byl Filip bisexuální). Dvacetiletý Alexandr nemeškal a usadil se na otcově trůně. O dva roky později se Alexandr v čele asi 6 000 jezdců a 43 000 pěšáků přeplavil přes Helespont, dnešní Dardanely, do Malé Asie. Byla to první fáze jeho grandiózního tažení proti Peršanům. Alexandrovo první střetnutí s nepřítelem se odehrálo severovýchodně od Tróje, u řeky Gráníkos (dnes Kocabas) v květnu roku 334 před n.l.. Peršané proti němu postavili asi 15 000 jezdců a na výhodné vyvýšenině za nimi 16 000 pěšáků, z nichž třetinu tvořili řečtí žoldnéři. Alexandr nedbal rady Filipova generála Parmenióna, aby s útokem vyčkal, a rázně vyrazil přes řeku a vzhůru po prudkém protějším břehu k místu, kde čekali Peršané. V boji muže proti muži se svými vojáky nepřátelské linie prolomil a obklíčil řecké žoldnéře perského krále. Makedonská falanga s dlouhými kopími ničila mnohem početnější nepřátelské šikyMnohé z rysů tohoto prvního důležitého vítězství se staly příznačné i pro jeho pozdější úspěchy na bitevním poli. Alexandr byl především geniální taktik obdařený vůdcovskými schopnostmi. Když vydal rozkaz k čelnímu útoku, věděl, že ho budou jeho muži věrně následovat. Bitva u Graniku Peršany vyburcovala. Zatímco jejich vojska uprchla do vnitrozemí, podnikl Alexandr triumfální pochod podél pobřeží, během kterého osvobozoval řecká města od perských samovládců. Efesos, Magnésia a Priéné - všechna tato města byla nyní svobodná - ovšem podrobená Alexandrovi. S perským vojskem krále Dáreia III se nakonec střetl před branami Issu, nedaleko dnešní turecko-syrské hranice. Makedonské vojsko, unavené dvoudenním pochodem, čítalo okolo 50 000 a před sebou mělo 70 000 odpočatých Peršanů. Alexandr se přesto snažil střetnutí uspíšit, sešikoval svá vojska a sám se postavil do čela útoku vedeného na perské linie. V prachu zuřícího boje zahlédl Alexandr Dáreia ve válečném voze a následován svojí jízdou vyrazil za ním. Jakmile Dáreios uprchl, byla bitva pro Peršany ztracena. Od Issu zamířil Alexandr na jih, podél pobřeží Středozemního moře, kde mu spojenecká města Persie, jedno po druhém, otevírala své brány a vzdávala se mu. Na první závažnější odpor narazil až u Tyru. Makedoncům trvalo sedm měsíců, než město obsadili. Když se tak stalo, zaútočili na jeho obyvatele s nelítostnou zběsilostí. Sedm tisíc jich na místě povraždili, 2 000 mladých mužů bylo ukřižováno a 30 000 lidí prodáno do otroctví. Alexandr postupoval na jih k Egyptu a po cestě pacifikoval perské spojence. V Egyptě ho čekalo bouřlivé přivítání. Alexandr byl prohlášen faraónem, zákonitým vládcem rozsáhlé, bohaté a starobylé říše. Alexandr odmítl Dáreiovy prosby o smír a konflikt s Persií mířil do finále. Po poslední bitvě u Gaugamél 1. října roku 331 před n.l. byl Dáreios na útěku a nakonec zemřel všemi opuštěn na voze taženém voli. Alexandr nyní zaměřil svoji pozornost na další výboje ačkoli mnoho mužů v jeho vojsku již toužilo po domově. Kvůli ztrátám navíc postupně musel nahrazovat Makedonce a Řeky novými místními rekruty. Alexandrův další postup doprovázela série událostí, které naznačovaly temnou proměnu v jeho povaze. Když se změnilo složení jeho armády, vzniklo mezi rekruty a starou gardou velké napětí. Alexandr si k nelibosti Makedonců osvojil perský způsob oblékání a perské zvyky. Ještě nepřijatelnější byla pro Makedonce skutečnost, že Alexandr vyžadoval praktikování proskynese. Tento způsob uctívání, při kterém věřící líbali před Alexandrem zem, si Řekové vyhrazovali pouze pro bohy, kdežto Peršané jím oslavovali své krále. "Na jeho počest se pálila myrha a jiná kadidla. Všechny, kdo se nacházeli v jeho blízkosti, ochromovala zbožná úcta zrozená ze strachu, " napsal Alexandrův současník, spisovatel Efippos. "Byl nesnesitelný a měl vražedné sklony, údajně to byl trudomyslný šílenec." Navíc těžce pil. Na jaře roku 327 před n.l. převedl Alexandr svoji armádu o síle asi 75 000 mužů, z nichž Makedonců bylo už jen 15 000, přes Hindúkuš. V červnu následujícího roku dorazil ke břehům řeky Hydaspés (dnešní Jhelum), kde se měl utkat s jedním z nejhrozivějších protivníků, kterým kdy čelil. Opět zvítězil a chtěl pokračovat dál až na konec světa. Nevěděl, že žádný není. Nastalo období monzunových dešťů a vyčerpaní a ranění muži se Alexandrovi poprvé a jedinkrát vzepřeli - chtěli se vrátit. Vojevůdce se rozlícený uchýlil do svého stanu, kde jako Achilles v Iliadě po tři dny trucoval. Když jeho muži neustoupili, rozhodl se požádat bohy o znamení, která mu příhodně doporučila, aby se vrátil. Lidem se Alexandr podvolit nedokázal, ale bohům ano. Při návratu do Persie se Alexandr projevoval krutěji než kdy předtím. Jakýkoli odpor likvidoval způsobem, který nelze nazvat jinak než genocida. Jakoby si zjištění, že je svět příliš velký na to, aby se dal ovládnout celý, vynahrazoval tím, že útočil na všechno, co mu přišlo do cesty. Na jednom místě severně od dnešního Karáčí Alexandr své vojsko rozdělil. Někteří se pod velením Nearcha, jeho přítele z chlapeckých let, přeplavili z Indického oceánu do Perského zálivu. On sám se v čele ostatních vydal přes Gedrósijskou poušť, rozprostírající se z Pákistánu do Iránu. Jelikož měli málo potravin, žádnou píci pro zvířata a vodu, zřídkakdy pitnou, nacházeli jen sporadicky, Alexandrovi muži po cestě umírali. Ze všech Alexandrových tažení si tento ústup vyžádal nejvyšší daň. Do pouště vstoupilo asi 85 000 lidí a vyšlo z ní pouhých 25 000. V březnu roku 324 před n.l. se Alexandr vrátil z pouště do Sús. Persie nyní nahradila Řecko a stala se základnou pro jeho operace. Alexandr začal spřádat plány na dobytí Arábie a možná i Kartága nebo Itálie? Někdy na podzim toho roku v Ekbataně onemocněl a za nevyjasněných okolností zemřel Héfaistión, který byl Alexandrovým společníkem od chlapeckých let. Alexandrův zármutek byl obrovský. Ani Alexandr na tom nebyl se zdravím nejlépe. Byl oslabený těžkým zraněním hrudníku, které utrpěl v Indii - jedno z jeho četných zranění - a podléhal prudkým změnám nálady a vražedným záchvatům zuřivosti typickým pro alkoholiky. Na počátku roku 323 před n.l. se Alexandr nicméně vydal do Babylónu, kde se chtěl připravit na své arabské tažení. Když ho dne 29. května zachvátily při hostině bolesti břicha, odebral se do svých komnat. Následující dva týdny ho sužovaly horečky. Jeho vojáci vyděšení zvěstmi, že už skonal, trvali na tom, že ho chtějí vidět na vlastní oči. "Nic jim nemohlo zabránit, aby se na něj nešli podívat, a srdce téměř všech byla při myšlence na ztrátu jejich krále zaplavována zármutkem a jakýmsi bezmocným ohromením, " zaznamenal Arriános. "Když kolem něj muži v zástupu procházeli, němě ležel, snažil se pozvednout hlavu a v jeho očích se zračilo uznání pro každého, kdo ho míjel." Dne 10. června roku 323 před n.l. Alexandr zemřel. Moderní věda střídavě přisuzuje jeho smrt pití, malárii nebo prasklému vředu. Nedávno se objevila teorie, že příčinou smrti mohl být vzácný symptom tyfu zvaný vzestupná paralýza. Pokud by byla pravdivá, jevil by se mrtvý již po nějakou dobu před smrtí, což by vysvětlovalo zmínku ve starověkých pramenech, že se jeho tělo začalo rozkládat až několik dní poté, co zemřel. Smrt ho zastihla krátce před jeho třiatřicátými narozeninami.
