Hned po srdeční záležitosti nás čas hnal neúprosně dál. Byli jsme domluveni, že večer dorazíme k Jill a její rodině, u které sestra kdysi dávno rok poskakovala kolem ratolestí Caroline a Emily. Rýsovalo se tak luxusní spaní, mytí i jídlo. Jenže Washington byl stále na míle daleko, a nás navíc čekal jeden neodkladný úkol - který jsme odkládali snad měsíc. Soupis dárků.

Během jízdy parky a městy se kufr jaksi samovolně plnil podivnou směsicí věcí a předmětů, jejichž jen zlomek bude patřit mně. Nemyslete, že jsem vykoupil Ameriku, ovšem všechno jsem přehlédnout nemohl. Vždycky se do hlavy zavrtala vtíravá formulka ´vždyť tady už nikdy nebudeš´, a bylo zle.

Ještě dopoledne jsme si tak vybrali jedno odpočívadlo, kde jsme kufr vyvrhli. A když píšu vyvrhli, myslím vyvrhli. Na zem vylétl bezpočet pomuchlaných igelitek a začaly sčítací žně. Jak nakonec dostaneme celý ten balík do Čech, zůstává záhadou. Nejpravděpodobnější je, že koupíme další levný kufr a Pepe to nějak za drahý příplatek proveze. Každopádně, kdyby to nešlo, vyhazuji všechny své původní věci, protože přeci jsem "nehořel" jen tak pro nic za nic!

Vypadalo to, jako bychom na odpočívadle pořádali výprodej. Nezávisle na inventuře se o několik metrů dál vařily na vaříku těstoviny. Kdo se našemu počínání nepodivoval zpočátku, musel alespoň na závěr, kdy jsme celé vystoupení uzavřeli tím, že jsme vyndali smradlavý chladící box, vylili z něj ještě smradlavější vodu a nechali ho stát u popelnice. Sloužil dobře, ale co v něm zbytek šunky, sýra a rozmočené čokolády za pár dní provedl, to bych nepřál cítit ani nejhoršímu nepříteli.