Když jsme v Seattlu začínali naši cestu, mohli jsme si dělat, co jsme chtěli. Měli jsme určitý plán, ale jestli budeme tam nebo tam ve středu, bylo stejné, jako když tam dojedeme v pátek. Žádný problém. Jezdili jsme si po všech těch parcích, od oceánu, zpátky k němu, když jsme potřebovali, zastavili jsme. Jakmile jsme po rodeu před pár dny opustili Dodge City, veškeré uvolněné cestování jakoby rozdupali býci, na které jsme s takovým zaujetím koukali. Je to pořád skvělé, to nemohu říct, ovšem je to všechno s větrem o závod.

"Kuzmo, dělej, je osm. Jedeme, " přerušil mi sérii snů Pepe. Zabil bych ho, ovšem bohužel měl pravdu. Místo krásného vyvalování v posteli jsme zase museli dál. Potřebovali jsme rychle sfouknout Philadelphii a co nejdřív vjet do New Yorku, města měst. Jestli však někdo někoho sfouknul, pak Philadelphie nás.

Pepe mi sice nejprve našel na zemi nové brýle, a vzhledem k tomu, že těm z Los Angeles se záhadně ulomily nožičky, takže se další hodily, ovšem tím výčet našich podařených kousků v Rockyho městě skončil. Stalloneho schody jsme našli, to ano, dokonce jsem si zpřed čtyř let pamatoval cestu, ovšem kam utekla Rockyho slavná socha, to nevím. Přísahal bych, že jsme se s ní se ségrou fotili, ovšem postavu boxera s rukama nad hlavou, shlížejícího na centrum Philadelphie, abys pohledal.

Koukali jsme se i do spár u schodů, ale socha nikde. Vyfotili jsme se tak v klasických "Rockyovských" pózách a jemně rozladěni šlapali dál. Jen je zvláštní, jak Stallone vypadá u oněch póz normálně, zato Pepe jako klaun. O mně ani nemluvím, já se musel jako klaun už narodit.