Slýchával jsem, že Pittsburgh je ocelové město. Jen továrny na soutoku tři řek. Nečekal jsem tak zázraky. Mně stačilo, že se jednou v životě podívám do místa, kterému jsem už jako malý držel pěsti v bojích o Stanley Cup. Vzpomínám, jak šly úkoly vždy stranou a ráno jsem místo snídaně listoval napjatě teletextem, vždyť nejdůležitější přeci bylo, jak v noci hráli Tučňáci s Mariem a Jágrem v čele.

Byly to hezké časy a to, že se ke stařičké Civic Aréně i nynější Mellon Aréně osobně podívám, beru trošičku jako splátku toho, že jsem měl to privilegium místnímu klubu dlouhá léta fandit. Ať vyhrávali nebo prohrávali, na Tučňáky nikdo neměl. A na Spartu, samozřejmě.

Když jsme ve tři odpoledne vjížděli ze severu do města, během pár minut nám došlo, jak jsme se v našich očekáváních spletli. Složitá spletenice dálnic sice vypadala strašidelně, ovšem když nás šedivý asfalt vyplivl přímo před řekami obklíčeným centrem, nestíhali jsme se otáčet. Na malinkém prostoru se před námi otevřel takzvaný "Zlatý trojúhelník", sepjatá čtvrť vysokých moderních budov pospojovaná neogotickými kostely.

Celý ´downtown´ uzavírají řeky Monongahela, Allegheny a Ohio. Kdysi se o "Zlatý trojúhelník rvali Francouzi, Britové i indiáni, ovšem to se ještě místo mrakodrapů stavěla jedna pevnost za druhou. Nezažili jsme ani dobu průmyslové expanze, kdy Pittsburgh vyráběl polovinu ocele a třetinu skla pro celé Spojené státy. Ohavné továrny na nábřežích jsou ale již minulostí a dnes se tu prý žije skoro nejlépe v Americe.