Dlouho jsem si říkal, že ten den je tak daleko, že kdo ví, jestli vůbec přijde, ale už je to tady. Pepe v šest hodin zvedne kufry i kotvy a zmizí kdesi v oblacích. Jeho životní cesta po Americe končí. Já potáhnu tu káru ještě šest dní sám dál, i když za co, to tedy vůbec nevím. Ostatně dalo se čekat, že Amerika spolyká více, než jsme si původně v rozpočtech malovali. Ale že budeme takhle na suchu...

Když jsme se ráno probudili, nebylo ani sedm, ani osm, ale půl desátý. Na to, že jsme chtěli Pepeho poslední dopoledne v New Yorku celé prochodit, nic moc čas. Z vyprávění jsem se dozvěděl, jak nás Jenna celou cestu z baru fotila, jak nám nešlo projít těmi vychytralými turnikety v metru, a jak jsem ve vteřině usnul. Jenna zrovna utíkala do práce, i když jak jsem ji viděl, potřebovala by dnes pomoct od lidí, které bude zpovídat, spíš sama. Nebyla úplně fit.

Jen chvíli po ní jsme se do centra města vypařili i my. Mířili jsme k Soše svobody. Víc se stihnout nedalo - a když jste v New Yorku, je alespoň podívat se na nehybnou kamennou ženu v plášti přímo povinnost. Ona zdálky nevypadá nijak obrovská, ale když se blížíte, je stále vyšší a vyšší. Nakonec i Pepe musel uznat, že celkem veliká je, i když prý ji čekal mnohem větší.

Trajekt zdarma, a důležité je zejména to druhé slovíčko, nás zavezl na vedlejší ostrov Staten Island. Nedostali jsme se tedy přímo k soše, ovšem z paluby lodi byl výhled na ni snad ještě o něco hezčí. Stejně tak na Manhattan, jehož vysoké budovy se jakoby přetahovaly, která bude na naší fotografii vyšší. Vlevo do krásy roste náhrada za World Trade Centrum, pravou stranu siluety pak sympaticky uzavíral do ztracena Brooklynský most.