Když jsem se ráno probudil, byla už Emily pryč. Malá Caroline se zrovna přišla rozloučit, protože taky odjížděla. Včera jsem dostal fialovou gumičku, abych si svázal vlasy do culíku. Dokonce jsem dostal sponku a Jill donesla dva melouny, které ze mě udělaly sexbombu. Melouny jsem vrátil, nechápu, jak se s tím vy ženský můžete tahat, ale tu gumičku si nechám na památku.

Snad jako by věděly, že holky zase odjíždí, byly labradorky Coco i mazlivější Catie jako pěny. Jen pár hodin poté jsme je opustili i my. Já, Norm a Jill jsme vyrazili, pochopitelně na mé přání, které musí být beze zbytku splněno, do jeskyní. Přání, abych se tak během cesty alespoň do nějakých podíval, se mi splní. Nebude to sice úplně ono, protože tady cupitáte po chodníčku a baterku nepotřebujete ani v legraci, ovšem i tak to bude super.

Luray Taverns se formovaly během milionů let, kdy zemi na úpatí táhlého Apalačského pohoří na 400 milionů let zaplavilo moře. Dlouhé prostorné jeskyně plné krápníků - tedy, jak my vědci říkáme - stalaktitů a dalších krasových jevů sice nenabízejí bůhvíjaké dobrodružství s baterkou a lanem, ovšem jejich krása stojí za to. Jako by se člověk procházel podzemním královstvím, jiným, vlhkým světem.

Cesta k jeskyním trvala hodinu a půl, ovšem to je na Ameriku vzdálenost naprosto směšná, takže i když jsme vyrazili ve tři, bylo pořád spoustu času. V ceně lístku, který bych si musel zaplatit jedině tak, že hodím svoji dvacku nenápadně do koše, bylo i sousedící muzeum historických aut. Jak jsem vždycky říkal, pro mě je důležitý, že auto má volant a čtyři kola, ovšem takhle nablýskané stroje z počátku 20. století nadchly i mě.