Zákon lomu světelných paprsků byl znám již Euklidovi 300 let před naším letopočtem. Lomem světla se zabýval již Ptolemaios kolem roku 150, který dosahoval poměrně přesných výsledků při měření úhlů dopadu a lomu. První čočky, které byly používány k zapalování, jsou zmiňovány v textech pocházejících ze starého Řecku i Říma. Také filozofové jako Pythagoras, Demokritos, Platón a Aristoteles rozvíjeli teorie o původu světla.Po pádu západořímské říše, se centrum vzdělanosti přesunulo do arabského světa. V této době se setkáváme s významným učencem Alhazem, který byl nazýván druhým Ptolemaiem, což svědčí o úctě, kterou si mezi učenci vydobyl. Narodil se v Basře v dnešním Iráku. O jeho životě toho nevíme mnoho, až do doby, kdy jej pozval al-Hakim do Egypta. Měl tam za úkol vymyslet, jakým způsobem omezit a předvídat každoroční záplavy na Nilu. Alhazen tuto nabídku přijal, ale všechny jeho pokusy selhaly, bez ohledu na jeho mimořádné znalosti. Aby se vyhnul trestu za nesplnění úkolu, předstíral Alhazen šílenství. Přesto však pokračoval ve studiu přírodních věd. Napsal více než 200 pojednání o optice, astronomii a matematice. Objevil zákony optiky, které později v Evropě popsal až Roger Bacon o 200 let později. Ve svém díle Velká optika se Alhazen pokusil vysvětlit problémy vnímání okolního světa, fyzikální podstatu světla i princip, na jehož základě jsme schopni vidět. Zabýval se sférickými a parabolickými zrcadly. Detailně popsal lidské oko.Díla tohoto arabského učence se ve 13. století dostala do rukou Francisu Baconovi, A právě ten přišel s myšlenkou použití čoček ke korekci očních vad. Kromě toho pomýšlel také na využití čoček při sestavování teleskopu. Po jeho smrti však nastalo období temna, kdy se vynálezcům a vědě moc nedařilo.V šestnáctém století nastalo příznivé období pro všechny filozofy, lékaře, fyziky, matematiky a další vědce. Uznávaný umělec a vynálezce Leonardo da Vinci se zabýval řadou zlepšovacích návrhů, které zasahovaly do všech oborů lidské činnosti. Působil ve Florencii, kde velmi často pobýval v pitevně nemocnice Panny Marie, kde se seznamoval s anatomií lidského těla. Na základě takto získaných znalostí sám navrhl a nakreslil čočku, která by se aplikovala přímo do oka. Tato čočka však byla pouhým snem. S tehdejšími technologiemi nebylo možno pomýšlet na její výrobu. Spolu s dalšími Leonardovými objevy se ve své době čočka nedočkala odpovídající pozornosti. Genialitu Leonardových vynálezů ocenilo lidstvo až mnohem později.Na práci Leonarda da Vinciho navázal další velký myslitel René Descartes. Ten se zabýval především zákonem refrakce a čočkami pro teleskop. Potýkal se s velkými obtížemi při mechanickém broušení čoček, proto ani on nepokročil ve výrobě čočky příliš kupředu. Descarte pracoval s takzvaným kontaktním tubusem. Tubus se plnil vodou, což umožňovalo zvětšení obrazu na sítnici oka.V roce 1694 ve své knize „Pojednání o různých poruchách vidění“ se matematik a astronom Phillipe de La Hire zabývá teorií o účinnosti a neúčinnosti brýlových skel pro korekci určitých typů myopie. Pro ilustraci svých názorů, pokládá skla přímo naproti rohovce ve formě jakéhosi "kontaktního okuláru". Opět však pouze v teoretické rovině. Roku 1704 se na půdě Francouzské královské akademie věd představil chirurg Jean Méry se svojí studií, ve které říká, že živé oko může být korigováno v případě, že je ponořeno do vody. Svoji studii dokládá pokusy se živými zvířaty a tvrdí, že se nerovnost rohovky u pokusné kočky pod vodou vyrovnala.V roce 1728 představil Královské akademii věd svoji práci akademik François - Pourfour du Petit. Ke svému výzkumu používal oči mrtvých zvířat i lidí. Potápěl je do skleněné nádoby a oči plnil vodou. Tyto experimenty vyústili v první exaktní popis struktury a topografie předního segmentu oka.Dalším průkopníkem v oblasti vývoje kontaktních čoček byl Thomas Young, který popsal existenci tří čípků sítnici oka, z nichž každý reaguje na jinou barvu. Červenou, zelenou a modrou. Zjistil, že astigmatismus je způsoben nepravidelným zakřivením rohovky. V roce 1800 představil svoje výzkumy Londýnské královské společnosti. Svoji zprávu doplnil nákresem, kde oko prostoupilo skrz povrch vodní hladiny v nádobce, která byla v horizontální poloze. Toto odporovalo dosud platným představám, ve kterých autoři zobrazovali zařízení ve vertikální poloze před okem. Young poté nahradil zrušenou lomivost rohovky vložením čočky do přední části improvizované nádoby a vytvořil tak okulár mikroskopu.John Frederick William Herschel roku 1827 dokončil článek pro Metropolitní Encyklopedii, kde předložil několik prostředků pro korekci nepravidelného rohovkového astigmatismu. Hershel navrhl korekci nepravidelného astigmatismu čočkou, jejíž strana otočená k oku byla seříznuta podle povrchu rohovky.Roku 1851 vstupuje na scénu německý lékař (fyziolog) s českými předky Johann Nepomuk Czermak. Použil při svých studiích anatomické topografie na živém oku a tento instrument nazval ortoskop.V tomtéž roce se ortoskop začal používat i v klinické praxi. V září 1887 publikoval oftalmolog A.E.Fick v časopise Archiv für Augenheilkunde svou práci nazvanou Lunette de contact (kontaktní brýle), kde popisuje využití skleněné čočky při patologických stavech rohovky. Tyto "kontaktní brýle" jsou vyrobeny ze skla podle odlitků králičích očí. Skleněná rohovka je broušená, z obou stran vyleštěná. Tato kontaktní čočka, vážící 0, 5g byla již dokonce vyzkoušena na pacientech.V roce 1889 vyrobil August Müller další skleněnou čočku, která se dodnes dochovala v Mnichovském muzeu. Jsou tam uloženy společně s odborným posudkem jeho práce. August Müller tyto čočky sám používal, a tato praktická zkušenost ho přivedla na myšlenku, jak důležitá je pro oko cirkulace slz. Tento svůj objev publikoval ve své habilitační práci na lékařské fakultě.Přes všechna vylepšení a pokrok, se ukázalo, že sklo není pro kontaktní čočky nejvhodnějším materiálem. Je těžké a nepoddá se nepravidelnosti zakřivení. V oku tlačí a neposkytuje dostatečný komfort při nošení. V roce 1896 se objevil a až do roku 1910 se i pro komerční účely využíval hydrodiaskop. Byly to jakési brýle ve vodě, které se mohly nosit nepřetržitě až několik hodin. O jejich úspěch se zasloužil lékař Lohenstein a profesor oftalmologie Siegrist.Postupně se začaly vyrábět kontaktní čočky z celuloidu a kombinovaly se materiály skleněné s plastickými. Všechny tyto pokusy však byly stejně nedokonalé, a čočky nepohodlné, jako pokusy vyrobit čočku ze samotného skla. V roce 1953 nastal však zvrat ve světové kontaktologii. Zasloužil se o něj akademik Otto Wichterle, jeden z nejslavnějších a nejznámějších českých vědců. Stál u zrodu nového materiálu, který se dodnes používá k výrobě kontaktních čoček.